Henry David Thoreau: Muž, který se odmítl bát vlastní svobody

Rozhovor se vyvinul podle očekávání: v "divočině" zůstala jen do prvního mrazu, během těch měsíců sem tam vyrážela do města za přáteli, a i když v její chatě skutečně nebyl internet, trávila večery na zápraží dvouhodinovými telefonáty, protože tím získala společnost příjemnější, než kdyby šla navštívit nedalekou hospodu. Ano, hospodu - tak jakápak divočina, že.

Přirozená reakce spousty lidí je v tuhle chvíli vysmívat se dívčině pozérství, předhazovat jí nedostatek autenticity, zkrátka jakýmkoli způsobem shazovat to, co podnikla, aby zakryli fakt, že sami by se do něčeho takového nepustili ani za těchto celkem velkorysých podmínek. Protože takhle to přece je: ona slečna, přes všechno, čím si tenhle experiment zjednodušila, zkusila něco, co většina lidí nedokáže ani na jeden den - obětovala kus svého pohodlí. To se lidem opravdu nechce.

Já sám potřebuju mít hodně závažný důvod, abych přespal venku. Zpravidla tím důvodem je, že mi nic jiného nezbývá; dokud to nezajde tak daleko, dávám přednost posteli, která se nachází alespoň z větší poloviny pod střechou.

Ale je opravdu pohodlí tím hlavním důvodem, proč málokdo vyzkouší, jestli by se zvládnul alespoň nějaký čas postarat sám o sebe? Vždyť nějaké formy nepohodlí vlastně lidi podstupují docela často a ještě za to rádi platí. Ať už poukážeme na testosteronem přetékající mladíky v posilovnách, nebo se budeme tematicky držet pobytu v přírodě a zmíníme různé zážitkové akce, v rámci kterých se obyvatelé moderních měst užasle dozvídají, jak vzniká mléko a za jaký konec je rozumnější uchopit sekyru.

Jenže tyhle formy zocelování či testování vlastní odolnosti mají jedno společné: jsou to vždy do nějaké míry společenské události, jsou to aktivity, při kterých účastníkům neschází potvrzení okolí, že absolvují něco takzvaně normálního. Nezbývá mi tedy než soudit, že tím pravým důvodem, který brání lidem vyzkoušet si žít v lese nebo dojít pěšky aspoň za nejbližší kopec je něco jiného: konformita.

Někým, kdo neměl ani tu nejmenší potřebu být konformní a dělat věci tak, jak se dělají, byl bez nejmenších pochyb Henry David Thoreau. Abychom ale předešli nedorozuměním, pojďme si něco předem ujasnit: i když se v souvislosti s Thoreauem zmiňují slova jako anarchista, i když možná na jeho jméno narazíte nejčastěji díky tomu, že byl autorem díla "Občanská neposlušnost", rozhodně nebyl člověkem, který by si liboval v laciných provokacích, který by nedospěle usiloval o nonkonformitu pro nonkonformitu samotnou, který by snad podléhal té naivní představě mnohých, že porušování pravidel je samo o sobě nějaká obdivuhodná činnost a že jejich nerespektování z něj udělá člověka svobodnějšího.

Stručně:

• Thoreau se narodil v roce 1817, tedy ve stejném roce, kdy vznikla Newyorská burza, kdy na Velká jezera byl spuštěn první parník, v Londýně byl uveden do provozu Waterloo Bridge, Mississippi se stalo 20. státem USA a bylo založeno brazilské město Araraquara.

• Jeho rodina žila v městečku Concord (tehdy něco kolem 2000 obyvatel) ve státě Massachusetts, kde vlastnila továrnu na tužky.

• Thoreau získává klasické vzdělání, a myslím tím velmi klasické: ze školy v Concordu pokračuje na Harvard, kde studuje angličtinu, řečtinu, latinu, filozofii, matematiku, astronomii, teologii a nepovinně také přírodopis, mineralogii, anatomii, francouzštinu, němčinu, italštinu a španělštinu.

• Po studiích začíná v rodném městě učit. Vydrží dva týdny a odchází na protest proti tomu, že po něm člen školní komise vyžaduje, aby praktikovat tělesné tresty. Všimněte si: jedním z prvních projevů Thoreauovy neposlušnosti nejsou posprejované vagóny, ale akt nenásilí.

• Seznamuje se s místními spisovateli; největší vliv na něj má o 14 let starší R. W. Emerson, na jehož popud si Thoreau ve dvaceti začíná psát deník. Na radu dalšího transcendentalisty, básníka Channinga, ve svých osmadvaceti Thoreau podniká dvouletý experiment, kdy žije ve vlastnoručně postavené chatě u jezera Walden.

  • V průběhu té doby stráví jednu noc ve vězení za neplacení daní - o několik let později na základě této události sepisuje esej "Vzdor vůči státní vládě", která až po jeho smrti získává název "Občanská neposlušnost".

  • Během těch dvou let, dvou měsíců a dvou dnů mimo jiné napíše "Týden na řekách Concord a Merrimack" o svém výletu dříve podniknutém s bratrem, které se mu povede vydat v nákladu tisíc kusů, a skoro třetina se dokonce i prodá.

  • O svém experimentu sepisuje téměř o dekádu později dílo "Walden aneb Život v lesích" - zpočátku trvá pět let, než se prodají dva tisíce výtisků, a o sto let později se o knize říká, že nic lepšího ve Spojených státech nebylo napsáno.

• Po zbytek života vedle psaní mnoha nevydaných textů střídá povolání učitele s prací v rodinné továrně na tužky.

• Umírá na následky tuberkulózy a bronchitidy ve 44 letech v roce 1862, tedy ve stejném roce, kdy Victor Hugo vydává Bídníky, Otto von Bismarck se stává pruským prvním ministrem a po necelém roce provozu se v bouři potápí americká válečná paroloď USS Monitor.

Vzhledem k tomu, že z Thoreauova dvouletého pobytu u jezera Walden nezbyla žádná storíčka ani o něm nevyprávěl jako host nějakého podcastu, nabízí se takové velmi snadné srovnání s onou slečnou s úvodu: Thoreau byl přece na první pohled mnohem autentičtější, opravdovější, obdivuhodnější než ta, která si prostě jenom chvilku na něco hrála. Jenže tohle srovnání by bylo naprosto pomýlené.

Protože ani Thoreau se nevrhnul do nějaké stoprocentního "přežívání v divočině" - i on se nechával navštěvovat, chodil několikrát týdně (!) do vesnice, a vůbec, přebýval přece sotva pár kilometrů od rodného města. Ani on se nestal hardcore poustevníkem - a podstatné je, že to o sobě ani netvrdil.

Thoreau neodešel do lesa aby odvrhnul společnost. Uchýlil se tam na čas, aby měl klid na přemýšlení. O sobě, o přírodě, o společnosti. A aby mohl o těchto věcech psát, tedy aby se naopak společnosti přiblížil - protože co jiného je psaní, než pokud sdělit někomu víc, než se dá říct.

Jak to víme? Víme to, protože nám vysvětlil důvod svého jednání, i to, proč nám ho vysvětluje. Walden, aneb Život v lesích je jedna z těch knih, o kterých bylo napsáno mnoho dalších knih. Zároveň se o té knize píše v ní samotné, když autor v první a nejdelší kapitole vysvětluje právě to, proč ji napsal. Odvolává se na neutuchající nápor dotazů na to, co tam tenkrát celé dny dělal, čím se živil, jak se zahřál a jestli se náhodou nestydí, že byl dobrovolně zanedbaným pobudou.

Věřím autorovi, že se ho na to lidé vyptávali. Zároveň si však dovolím zůstat přesvědčen, že hlavní motivací pro něj bylo po několika letech zpracovat jednu z nejzajímavějších věcí, co se mu v životě stala, a která by nad zážitky většiny lidí vynikala úplně stejně i dnes, kdy nacházíme možná mnohem výbušnější a efektnější formy trávení času, ale odvahu vybočit z konvencí takto nenápadným způsobem a strávit nějakou dobu v lesích v sobě najde opravdu málokdo.

I když se takoví vyskytují, a částečně dnes za své vybočení zasluhují více obdivu než Thoreau, protože zatímco v jeho případě nebyl mezi chatou v lese a domácím pohodlím zase takový rozdíl, dnešní člověk zpravidla je odmalička zvyklý na zásadně vyšší standard, kterého se pak vzdává - ale jak jsem řekl na začátku a jak zopakuji na konci, tou největší překážkou je stejně chybějící odvaha udělat něco s vědomím co tomu řeknou lidi.

Těch úvodních 70 stránek první kapitoly nám velice poctivě odhaluje, jak bude vypadat zbytek (tedy 3/4) knihy. Není to ani příručka pro mladé zálesáky, ani teoretické filozofování. Je to od každého trochu a všechno mezi tím. Vedle tabulek, na kolik dolarů ho přišel materiál či osivo, máme citace východních moudrostí i narážky na nejmodernější techniku. Thoreau už v úvodu naznačuje své vnitřní prožitky, a do toho se vyjadřuje ke společnosti, od které se načas odloučil.

Jeho komentáře můžeme vnímat dvěma způsoby - mohou nám připadat někdy geniálně nadčasové, a někdy, protože jsme slyšeli už tolik aktuálnějších variací na ně, se nám mohou zdát skoro naivně jednoduché. (Až budete zase někdy přemítat o tom, kdo je ve vašem vztahu se sociálními sítěmi kupujícím a kdo produktem, vzpomeňte se na Thoreauovo "My nejezdíme po kolejích, to koleje jezdí po nás".)

Henry David Thoreau už nikdy nezopakoval podobně dlouhý pobyt "mimo civilizaci", a kromě několika výletů ani neopustil svůj rodný Concord. Neznamená to ale, že by snad s věkem zpohodlněl. Pořád měl ve zvyku denně chodit mnoho kilometrů - a následně o čase stráveném chůzí i psát a přednášet.

A právě jeho potřeba psát o pobytu u jezera Walden, o chůzi i o důvodech, proč na protest proti válce s Mexikem odmítl posílat peníze státu je dalším důkazem, že Thoreauova dočasná odloučení od "civilizace" nebyla nějakou nenávistí ke společnosti. Byla za nimi touha prožít tím nejlepším možným způsobem svůj život, a nenechat se svazovat nějakým diktátem, jak má takový život vypadat. Ani technologii a pokroku Thoreau neodporoval: sledoval nejnovější vývoj v biologii (pan Darwin byl tehdy naše nová celebrita), v rodinné firmě zdokonaloval výrobní procesy a nakonec i změnil její zaměření na zpracování grafitu, aby i nadále vydělávala - koneckonců, to že si na peníze dával dobrý pozor, vidíme právě v úvodní kapitole Waldenu "Jak hospodařit".

Výraznější projevy toho, jak Thoreau odmítal jít s davem, například jeho esej "Obhajoba kapitána Johna Browna", jsou tématem na samostatný článek. Tady a teď mě zajímají nenápadnější příklady. Jako třeba jeho výpočet, že aby se uživil, stačí mu pracovat šest týdnů v roce, protože čas nestrávený prací je pro něj mnohem hodnotnější, i kdyby jej strávil sezením na tykvi a povídáním se srnkami.

Takový pohled na život znepokojoval tehdejší zastánce protestantské pracovní morálky úplně stejně, jako všechny dnešní výkonem posedlé jedince (případně ty, kdo mají takovou starost o výkon někoho jiného). Thoreau provokoval, aniž by někomu ublížil - provokoval odvahou mít volný čas, protože se nebál, co se o sobě dozví, když bude mít čas přemýšlet.

V tom vidím jeho "odmítnutí bát se vlastní svobody". Podobně nenápadným, ale zásadovým způsobem Thoreau odmítal i další společenský diktát - nikdy se neoženil. A dokonce si dovolil i takovou drzost, že zpochybňoval nutnost jíst maso, protože "se z něj nenají o moc víc než rostlinné stravy, a jenom to nadělá větší nepořádek". Vidíte, další věc, kterou vás dnes málokdo nechá říct bez velmi vtipných a originálních poznámek.

Pořád ale platí, že jeho vybraný způsob života byl motivovaný svobodou, nikoli odmítáním společnosti okolo něj. Lidé nebyli Thoreauovi ani lhostejní, ani cílem jeho odporu. Proto psal o nich i pro ně, zaznamenával své úvahy i prohluboval vědění lidstva svým přírodovědným pozorováním.

Z větší části právě jako přírodovědec byl vnímám svými současníky. I proto za jeho života bylo publikováno minimum z toho, co napsal, a až později zájem o Thoreaua coby myslitele narůstal. A to z velké části díky práci Ralpha Walda Emersona, který svého mladšího přítele přežil o dvacet let a část z nich věnoval práci na Thoreauově písemné pozůstalosti.

Kdo to byli ti transcendentalisté?

Základem tohoto myšlenkového proudu je právě Emersonova esej The Transcendentalist. Kolem Emersonova magazínu The Dial se soustřeďovali další myslitelé a spisovatelé, jako třeba Louisa May Alcott (Malé ženy), zatímco třeba Nathaniel Hawthorne (autor Šarlatového písmena) se svým transcendentalistickým přátelům tak trochu vysmíval.

Pro transcendentalisty byla zásadní soběstačnost, nezávislost, spiritualita... zkrátka, prožeňte je instagramovým filtrem, a o sto let později vám z toho vyleze Kerouac a ostatní beatnici.

V dalších desetiletích se Thoreau stal inspirací pro Tolstého (který byl jeho vrstevník), pro Gándhího a Luthera Kinga (kteří byli o půl století až sto let mladší) a nakonec i pro dnešní návštěvníky repliky jeho chaty u jezera Walden. Thoreauovo jméno opakují jako svůj vzor nebo přinejmenším vliv stovky výrazných osobností od environmentalistů až po poněkud méně sympatické postavy společenského života. Thoreauovi se dostává posmrtně uznání v míře, jakou za života ani vzdáleně nepoznal - a můžeme se jen domnívat, jak by tuto skutečnost okomentoval, a jestli by pro něj byla nějak důležitá.

Podstatné je, že i když Thoreau nemohl tušit, jaká posmrtná kariéra ho čeká, pravděpodobně si tím hlavu nelámal, stejně jako si ji nelámal spoustou obvyklých starostí. A zase ta otázka: jak to víme? Vědět s jistotou to samozřejmě nemůžeme, ale o míře jeho vyrovnanosti vypovídá historka z období, kdy v pouhých čtyřiačtyřiceti letech cítil blížící se konec.

"Přátelé byli zděšeni jeho zmenšeným vzhledem a byli fascinováni jeho klidným přijetím smrti. Když se ho teta Louisa v posledních týdnech jeho života zeptala, zda se usmířil s Bohem, Thoreau odpověděl: "Nevěděl jsem, že jsme se někdy pohádali."

Ukažte mi drsnějšího týpka.

Po člověku, který za svého života prosil vydavatele, aby přijali jeho knihy, a který si některé z nich vydal vlastním nákladem, jen aby mu je pak neprodané poslali zpět, nám nakonec zbylo víc textu, než mohl kdy doufat. Můžeme si dnes přečíst i mnoho let jeho deníku. Je to ještě nesnadnější čtení, než jeho texty zamýšlené ke zveřejnění - nemohu nikomu s klidným svědomím doporučit, aby je četl. A taky jsem se ještě nerozhodl, nakolik souhlasím s tím, aby se zveřejňovaly jakékoli deníky.

Popravdě, i Thoreauovu "oficiální" tvorbu doporučuji s velmi důrazným upozorněním, že musíte vědět, do čeho jdete. Protože pokud se necháte zaskočit její přece jen trochu nemoderní formou, a pokud se necháte odradit zklamáním z toho, že ze stránek nevyřvává ta slibovaná anarchie a protivládnost, přijdete o vše zajímavé, co je na dalších stránkách.

A ono tam toho je dostt, co jsem v tomhle článku ani nenaznačil. Protože tématem tohoto článku přece je Thoreauova nonkonformita a odvaha ke svobodě. Oběma se ohání kdekdo. A přesto, vždy když někdo rejdžuje proti mašině, dá se s velmi pravděpodobným úspěchem pochybovat, jestli by měl odvahu postavit se té mnohem větší mašině: jestli by tak odvážně "nešel s davem", kdyby ho při tom jeho druzi nepoplácávali po zádech, že na ty vagóny sprejuje moc hezky.

S tímhle je zapotřebí srovnávat tu slečnu z úvodu. Vidím to tak, že většinu těch křiklounů už dávno strčila do kapsy.

Sepsal Luko. Píše i další věci.