Jděte někam

Procházka

Při práci na úplně jiném článku jsem se vzdaloval od stolu ve stále větších kruzích. Tím nechci říct, že bych se nechal unášet tajfunem svých geniálních myšlenek - prostě jsem jenom chodil po místnosti, tak jak to dělávám.

Zvykl jsem si před lety psát vestoje kvůli pohodlí a právě kvůli tomu, abych mohl vždy v případě potřeby volně udělat pár kroků, při kterých si něco rozmyslím, představím, posoudím - a zase se vrátit k papíru či klávesnici, aniž by mě cestou pryč nebo zpátky zdržovala jakákoli logistika týkající se nábytku určeného k sezení.

Ve chvíli, kdy už ani kroužení po místnosti nestačí, je zapotřebí vyrazit na procházku ven, a dopřát malý šedým buňkám, jak říkával drobný mužíček s vejčitou hlavou, trochu čerstvého kyslíku. Nikdy mi na této potřebě, nebo přístupu k různým blokům v práci či tvorbě, nepřišlo nic zvláštního.

Vždyť chůze je jedna z mála věcí, na jejíchž kladech se shodne snad úplně každý. Od nadšených turistů až po lékaře radící lidem neochotným sportovat, že by se mohli laskavě uráčit aspoň chodit. Jistě, kdekdo si zabrblá, že se mu někam nechce jít a že je to námaha, ale neslyšel jsem ještě nikoho vykládat, že snad chození škodí zdraví, nebo že odporuje dobré morálce a tradičním hodnotám.

Jak by také mohlo tradici odporovat něco, u čeho tak často mluvíme o přirozenosti? Nejzdravější a nejpřirozenější pohyb, slýcháváme. Já, coby celkem nadšený chodec, nemůžu pravdivost ani jednoho z těch přívlastků zpochybňovat. Vždycky ale trochu zpozorním, když se vedou řeči o přirozenosti.

Zaprvé bývají často pomýlené, protože lidem zkrátka přijde přirozené, co znají od dětství, byť by to byl výmysl s datem výroby stejným jako mají oni. A zadruhé často bývá považováno za samozřejmost právě to, že přirozené je automaticky tak nějak lepší. Kdo někdy pocítil důsledky například přirozeně se vyskytující gravitace, těžko může s tímhle rovnítkem souhlasit.

Dobře, samotnou přirozenost asi opravdu popřít nemůžeme. Naprostá většina našich předků, ať už mezi ně počítáme pouze všechny rody homo, nebo i jim předcházející vývojové stupně, neměla jinou volbu než se pohybovat po svých. Sdílené koloběžky nebyly k dispozici, a případný ochočený živočich vás taky nebude tahat na zádech od rána do večera.

Zřejmě prvním obratlovcem, který se takzvaně postavil na nohy, byl před nějakými 280 miliony let pětadvaceticentimetrový ještírek Eudibamus Cursoris. Vzhledem k tomu, že je skoro stejně dlouho dobu vyhynulý, už nám svůj pohled na výhody či nevýhody chůze po dvou neobjasní. Ono je taky dost možné, že to nebyl žádný myslitel, a že jeho favorizovaný způsob transportu byl jeho jedinou zajímavou vlastností. Jeho jméno totiž znamená doslova "dvounohý běžec".

Pokud už zůstaneme u lidí, ti se vzpřímili o dost později - nástup Homo Erectus odhadujeme na dobu asi před dvěma miliony let. A ať už se postupem času lidé moderního typu vyvinuli právě z něj, nebo byl jen slepou vývojovou větví, chození po zadních jim zůstalo.

Tady, v tomhle místě, by se dalo slovíčkařit - máme totiž dnes jisté náznaky, že tak časté obtíže s bolestí zad vznikají u lidí z toho důvodu, že lidská páteř není na vzpřímenou pozici stavěná. Jinými slovy, chodit tak docela přirozené není. Nicméně... dva miliony let jsou dva miliony let, a couvnout se nedá - pokusit se vychovat dnes narozeného člověka k tomu, aby chodil po čtyřech, by mu nějaký zdravější život nepřineslo. Můžeme se tedy snad shodnout, že chůze je "tím nejbližším přirozenému pohybu, čeho jsme schopni".

Teď vás možná napadly dvě věci: co takzvané vlčí děti, a jestli by nestálo za úvahu jít tedy naproti úplné přirozenosti a žít zase ve vodě. K tomu prvnímu nemáme (naštěstí) dost dat, v tom druhém se asi řiďte zákony vaší země. Já to zkoušet nebudu.

Lidé od počátku svých dějin chodili za sběrem i lovem, protože kořist se vyskytovala porůznu a borůvky taky nerostly všechny na jednom místě. Když se lidé naučili cíleně pěstovat plodiny a ty jim už na jednom místě rostly, chodili zase za obchodem. A když se zemědělstvím i směnou dařilo hromadit stále více majetku, bylo pro změnu zapotřebí chodit sem tam vybojovat nějakou tu bitvu.

Když si tak spočítáte, jak rádi lidé jedí, a jak se snad ještě radši někde třískají, vychází nám z toho docela slušná spousta napochodovaných kilometrů. Absolvovali je tedy způsobem přirozeným, jak jsme se shodli, a asi i celkem zdraví prospěšným (byť bychom našli i jiné části organismu vedle páteře, kterým tenhle pohyb bez dnešních pomůcek škodil).

Ale pořád to bylo chození z nutnosti, z nezbytnosti, z povinnosti. Kde je chození pro radost? Kde jsou procházky? Nebo dokonce turistika?

Jako u většiny věcí, které považujeme v současnosti za běžnou součást života, i dobrovolné procházení bez nutného užitku se nám objevuje v devatenáctém století. Přibližně.

Pokrok

Pojďme si ale napřed stručně shrnout ty časy, kdy lidé pouhou potěchu z hezké procházky nevyhledávali, protože by je to po tom všem nutném chození ani nenapadlo. Možná si říkáte, že se ono procházení pro radost a relaxaci objevilo v době, kdy aspoň část lidí v nějaké společnosti měla energie nazbyt, a o které máme zároveň už celkem dost písemných záznamů.

Ano, staré dobré starověké Řecko. Ve vzduchu vůně spálených obětin, celých asi, považte, půl procenta lidí má možnost se demokraticky podílet na správě věcí veřejných, kolem prochází Aristoteles, kterému sotva stačí hejno stud- moment, cože to dělá? Ano, zamyšleně chodí, chodí tak moc, že ho nazývají peripatetikem, tedy (poněkud volně přeloženo) chodcem. A vedle něj se nám přece i jména dalších filozofů pojí s tím známým výjevem pochodujícího mudrce v prostěradle.

To máme tedy příklad lidí chodících, i kdyby nemuseli - ale kolik je filozofů na tisíc obyvatel? Není divu, že byli nevychození, když nedřeli na poli, ale je to přece jen taková drobná odchylka, ne? Co takoví běžní lidé - neměli náhodou díky kombinaci pokroku a otroctví taky aspoň mírné přebytky energie, které mohli vložit do procházení?

Jak se zdá, volný čas v té době byl tráven spíš dvěma způsoby, které zároveň sloužily jako příprava na dvě nejdůležitější činnosti - sportem trénovali na boj, a tancem na rozmnožování. Zkrátka jako dnes, byť použít umění boje naostro je nucen málokdo, a tak i výsledky prosportovaných hodin slouží spíše ke vzbuzení zájmu rozmnožováníchtivých protějšků.

Snad se někdy nějaký milenec po hádce šel uklidnit tím, že obešel blok, ale o tom, že by lidé opravdu bezúčelné někam chodili, jsem důkazy nenašel. Jistě, částečně asi i proto, že si tehdy lidé o svých volnočasových aktivitách nepořizovali audiovizuální záznamy, a sociologie neexistovala. Máme tedy informace spíše o lidech, kteří se dokázali do historie zapsat v první řadě tím, co dělali v pracovní době.

Jedním z takových lidí byl bezpochyby Publius Aelius Hadrianus, třetí adoptivní římský císař. Když vládnete přes dvacet let Římu, uchovají se nakonec i nějaké informace o vašich mimopracovních zálibách. Konkrétně na této pozici si navíc můžete svoji pracovní náplň tak trošku přizpůsobit tomu, co máte rádi. A Hadrián rád cestoval.

Jistě, byly to zejména cesty pracovní. Hadrián více než polovinu svého funkčního období strávil cestováním po nejzapadlejších koutech své říše, aby dohlédl na rozvoj infrastuktury, případně potlačoval povstání. (Muselo být zajímavé probouzet se každý den s otázkou, co to bude dneska.) Máme však přinejmenším jeden záznam o situaci, kdy Hadrián vystoupil na Etnu, jen aby odtamtud sledoval východ slunce. Jak ironické by bylo nazvat prvním turistou člověka proslaveného snad nejvíce stavbou jakéhosi plotu, odvěkého přirozeného nepřítele všech turistů?

Možná vám ta situace s výstupem na horu za účelem rozhlížení po krajině a následným označením za prvního turistu připomíná někoho, o kom se tohle říká ještě častěji. Tím někým byl italský spisovatel Francesco Petrarca. To už jsme v roce 1336, kdy Petrarca s bratrem a dvěma sluhy (čili o sportovní výkon mu opravdu nešlo) vystoupil na Mont Ventoux, ačkoli záznam o tom vznikl až o patnáct let později, kdy se v dopisech chlubil známém teologovi. Tehdy si lidé s jedním zážitkem vystačili na dlouho.

Pokud chceme Petrarcovi přikládat zásluhy o rozvoj turistiky, vznikají nám dva problémy: Petrarca, pokud na onen kopec vůbec vyšel, nebyl v takovém počítání ani první, ani osamocený. Jak popsal pařížský filozof Buridan, na tenhle konkrétní vrchol chodilo každé léto mnoho lidí. A o druhou výtku se zasloužil sám chodec: svůj výstup za rozhlížením po krásách označil v náhlém prozření za zbytečný a bez morální výšky. Jak už to ovšem bývá, pozdější autoři si z něj vzali, jen co se jim hodilo, a rozhodli se právě onu zbytečnost pokládat za nejvyšší hodnotu.

S panem Buridanem se pojí taky jedna fáma - přisuzuje se mu autorství bajky o nerozhodném oslu, který si tak dlouho nemohl vybrat, až umřel hlady. Jenže tenhle příběh ve skutečnosti napsali Buridanovi přátelé jako parodii na jeho dílo. Vlastně je to opak známého případu pana Schrödingera: to si tak chcete vymyslet co největší stupiditu, abyste zesměšnili kvantové fyziky, a nakonec jste navěky za prosťáčka, kterého nenapadne otevřít krabici.

Těmi, kdo takto velebili Petrarcovu procházku bez měřitelného užitku, byli samozřejmě romantici osmnáctého a devatenáctého století. Jsme v době, kdy se nám objevuje stále více dopravních prostředků, brzy už pro pohon většiny z nich ani nebudeme potřebovat zvířecí sílu, a chození pěšky se tedy stává symbolem chudoby. Ještě v roce 1815 Emma Woodhouse opovrhuje zvykem pana Kingsleyho chodit pěšky jako nějaký trhan, místo aby nechal zapřáhnout, ale mezitím už zároveň vznikají první turistické spolky.

Lidé jako William Wordsworth nebo Karel Hynek Mácha se začínají procházet, i když nemusí, a právě proto, že nemusí. Oba zmínění pánové promítají do svých děl dojmy, které v nich při toulkách zanechává divočina i hrady spatřené, postupně s sebou strhávají narůstající počet následovníků, až například v Anglii vznikají chodecké kluby bojující za práva na průchod přes soukromý pozemek (protože Hadrián nebyl posledním, kdo na britských ostrovech ohraničoval území).

I když pro značnou část fanoušků chůze se jednalo o módu, které podlehli, snadno najdeme i příklad individuí, která k opakovanému vyrážení do terénu nutila vnitřní potřeba, potřeba chodit, myslet, dýchat svobodně, být na vzduchu a v divočině, a posléze o svých myšlenkách zpravit veřejnost. Nejlepším příkladem je Henry David Thoreau, americký anarchista s něžnou duší.

Thoreau v poslední dekádě svého života desetkrát veřejně přednesl svou esej "Chůze", která, jak vás jistě napadlo, nepojednává o technice kroku či výběru vhodné obuvi, ale o tom, co se mu honí hlavou, když bloumá lesem. Už z tohoto samotného faktu je jasné, že osamělé toulky autora nevedly k izolaci a poustevnictví, ale naopak k hlubokému zájmu o společnost a vlastní zemi.

Jak je nám devatenácté století v něčem velice blízké a zároveň vzdálené vidíme na tom, že Thoreaova esej vyšla v měsíčníku Atlantic, tedy v médiu vycházejícím dodnes. Zároveň však, pokud byste si ji chtěli přečíst, uplynulo již dost času na to, abyste tak mohli kdekoli na internetu učinit legálně.

Naneštěstí se jedná i o ukázku křesťanské cenzury - Thoreaův text vyšel posmrtně, a byly v něm upraveny některé pasáže o zákonech přírodních stojících nad zákony božími a podobně.

Překračování

Přehrajte si sto třicet let uplynulých od první turisticky značené trasy, a máme tady z chození byznys jako každý jiný. (A navíc podstatně rozrostlý od časů covidových opatření; možná by podezíraví konspirační teoretici mohli napřít svůj bystrý důvtip tímto směrem.) Na chůzi jsme vybaveni, od chůze něco očekáváme, a chůzi si měříme - až nám těch opravdu bezstarostných, uvolněných procházek jen pro pohled na západ slunce nad řekou zbývá možná méně než lidem, kteří žili v časech mnohem větších nesvobod a děravějších podrážek.

Nemyslím to jako nějakou kritiku "uspěchané doby" a podobně. Význam vzácných chvil je v jejich vzácnosti; takřka nepřetržitě se za něčím pachtit není o nic horší svobodné rozhodnutí, než svobodně běhat nahý po lese, pokud jsme se k němu skutečně nenechali přinutit proti vlastní vůli.

Jak to bylo s "prastarou japonskou moudrostí", která nám velí nachodit denně 10.000 kroků, už asi všichni slyšeli - ale to, že se jedná o výmysl výrobce krokoměru z roku 1965, nijak nesnižuje přínos nachozených kroků pro vaše zdraví a celkový stav. A stejně je to s každým z těch stovek benefitů přinášených chůzí, o kterých se dočtete v každém článku na toto téma. Možná vám procházky nebudou navěky chránit srdce, možná nezhubnete tolik, kolik chcete, možná nebudete mít tak strašně zocelenou imunitu a vylepšenou náladu, jak čekáte.

Ale pořád budete mít za sebou hezkou procházku. A to je fajn. Je fajn se projít bez toho, aby to k něčemu takzvaně bylo, a je úplně stejně fajn tím chtít něčeho dosáhnout.

Položil jsem v první třetině jasnou otázku, jestli v případě chůze platí, že přirozený znamená dobrý. Řekl bych, že je jedině fér na ni stejně jasně odpovědět, a nehalit odpověď pod nějakým nedořečeným poselstvím. Jen je podle mě zapotřebí tu odpověď trochu pootočit.

Protože chůze možná je přirozený pohyb, ale není přirozené ho vykonávat. Člověk je přirozeně líný, a pokud by ho nedonutil hlad, náboženské přesvědčení, tlak okolí nebo starost o vlastní zdraví, neudělal by ani krok.

Prospěšnost chození vidím právě v tom, čím je nepřirozená, a čím nás z přirozenosti vytrhuje.

Pravěký lovec si došel pro záchranu před přirozenou smrtí hladem. Henry David Thoreau díky myšlenkám uspořádaným během svých pochodů odmítl přirozeně dělat to co ostatní, a přispívat svými daněmi na válku, se kterou nesouhlasil. A já jsem si od svého stolu došel k dalšímu článku, a vyhnul se tak následkům mé přirozené lenosti.

Sepsal Luko. Píše i další věci.