Rex Sorgatz: Internet skutečně změnil všechno.
(Přeloženo a publikováno s laskavým svolením autora, kterým je americký novinář, dobrodruh a nositel Pulitzerovy ceny Rex Sorgatz. Originální článek možno číst na Wired.)
Tento příběh se odehrává na místě, které je jen tečkou na mapě. V městečku, které bylo náhodně vybudováno v prérii, uprostřed kontinentu. V době před tím, než se nám údy roztřásly nervózním vrčením elektronických mašinek, v době, kdy si sousedé volali klasickými vytáčecími telefony - tady, v širých pláních Dakoty, kde jsem žil až do svých osmnácti let, stojí městečko Napoleon, městečko tak malé, že jeho jméno se zdá být ironickým vtipem pro každého, kdo navštíví jeho klidné ulice.
Popis Napoleonu připomíná mdlou recitaci slovníku synonym slova zapadlý, takže často sáhnu po číslech, abych ilustroval jeho trpasličí charakter: nula semaforů, dva bary, tři čerpací stanice a čtyři kostely. Centrum městečka Napoleon tvoří jeden blok – jedno železářství, jedna restaurace, jedno obchodní centrum, jedna lékárna a jedna banka. Kromě sýpky a vodárenské věže není v městečku žádná budova vyšší než dvě patra.
A nic z okolního světa neruší zdejší ticho. Dvacet pět mil daleko po úzké prašné dálnici je další město jako Napoleon, o něco menší. A pak o dalších dvacet pět mil dál další. Tahle šňůra odlehlých míst se táhne jako lenivé odpoledne, dokud konečně nenarazíte na shluk lidí, který téměř připomíná moderní civilizaci, s kinem a restauracemi. (Ale ani tam, ve "velkoměstě", není na dohled Olive Garden nebo Gap. Snad jen před časem se nakonec otevřel Walmart.)
V Napoleonu osmdesátých let, kde jsem se naučil abecedu a zkazil svůj první polibek, bylo málo rušivých vlivů. Nebyla zde žádná nákupní střediska, kam bychom mohli zalézt, ani široké ulice, po kterých bychom se mohli poflakovat. Bez trafiky nebo knihkupectví byly informace vzácností. Jediným zdrojem novinek zvenčí byla knihovna střední školy, místnost o velikosti garsonky, která měla předplatné přesně pěti časopisů: Sports Illustrated, Time, Newsweek, U.S. News & World Report a People. Coby teenager jsem měl v těchto pěti časopisech svou jedinou spojnici se světem venku.
Samozřejmě, internet ještě neexistoval. Kabelová televize byla dostupná pro požehnané duše ve vzdálených městech, alespoň jsme o tom slyšeli, ale do Napoleonu nepřišla až do mých pubertálních let, a dokonce i potom jen ve zminiaturizované síti 12 kanálů UHF. (Měli jsme k dispozici zvláštnosti jako WGN a CBN, ale ne kulturní pilíře jako HBO nebo Nickelodeon. Marně jsem si přál někdy vidět MTV.) Předtím sem dosáhl pouze signál tří hlavních stanic – ABC, CBS, NBC. Když se vysílací dosah věže PBS rozšířil až do Napoleonu, byl jsem už příliš starý na to, abych si užil "Sezame, otevři se".
U nás v prérii existovala popkultura pouze v nejmlhavějším smyslu. Nejenže jsem nikdy neslyšel Talking Heads, Public Enemy nebo The Cure, neslyšel jsem ani O NICH. S rádiem schopným zachytit jen pár FM stanic, které hrály klasický rock od AC/DC po Aerosmith, byla hudební kontrakultura osmdesátých let pro mě úplně jiný svět. (Nejvýraznější kapelou, kterou jsem ve střední škole slyšel, byli The Cars. Skladba "My Best Friend's Girl" byla pro mě avantgarda.)
Je to dostatečný obraz zapadlosti? Možná ještě jedna statistika: černocha jsem potkal poprvé v šestnácti, na letním basketbalovém kempu. Prvního žida jsem potkal v osmnácti na vysoké škole.
To bylo daleko na severozápadě v osmdesátých letech. Byl jsem jako kluk docela bez rozhledu.
Když mi editor z Backchannel řekl, že mi pošle fotografa, který za mnou dorazí do Napoleonu, vysvětlil jsem mu, jak zbytečné to je. "Můžu udělat celkem dobré fotky svým iPhonem," povídám. Moji námitku však bez vysvětlování odmítl.
Pak dostanu na Foťáka kontakt, tak mu píšu e-mail. (Rád používám slovo Foťák, takže mu tak říkám.) "Poletíš do Minneapolisu," píšu Foťákovi. "Potom sedneš na let do Bismarcku, kde je úplně malé letiště, ale v obchodě se suvenýry tam mají stovky lapačů snů. Pak budeš muset jet hodinu a půl ve sněhu do Napoleonu. Důležitá rada: vezmi si pevné boty. Je tady teď pod nulou."
Další den mi Foťák píše z letiště v Torontu, kde ho zadrželi celníci.
"Ach, Kanada," odpovídám mu a říkám si, že ani nemusim přidávat smajlíka.
"Ach, američtí celníci," píše zas on. Taky bez smajlíka.
Editor z Backchannelu mi ihned volá s překotným ujištěním, že sehnal náhradního fotografa. Přitom já nijak neplašil. Podruhé nabízím, že mohu klidně fotit svým iPhonem, a podruhé mu nestojím ani za odpověď.
O několik hodin později mě kontaktuje Foťák2. Jsem připraven mu poslat stejné cestovní rady, ale předtím, než to stihnu, Foťák2 říká, že je "ze sněhového pásma," takže se nemusím bát, že to zvládne.
Dělám si poznámku, že si později vygooglím, co znamená sněhové pásmo.
Většina měst se mění.
Nějaká firma otevře továrnu na kraji města, nebo ji zavře. Město může projít vlnou gentrifikace, nebo se může potýkat s epidemií metamfetaminu. Během let může civilizace prožít rozkvět, jako Austin, nebo propad, jako Atlantic City, nebo obojí, jako Detroit. Města se mění – most spojí jednu čtvrť s druhou, vlna kriminality narůstá a opět ustupuje, Whole Foods zmanipuluje hodnotu nemovitostí, nebo se zavře obchod s cédéčkama. (Obchod s cédéčkama se vždycky zavře.) Většina míst se nevyhnutelně stává jiným místem.
Nikoli Napoleon.
Sevřen v ledových pláních Severní Dakoty je Napoleon v podstatě stejné místo jako před 25 lety. A podle většiny zpráv i před 50 a 75 lety. Demografie a ekonomika jsou neměnné. Většina mých spolužáků ze střední školy převzala své rodinné farmy a odbělává půdu svých prarodičů. Ti samí lidé jezdí stejnou Hlavní ulicí do toho samého obchodu s potravinami, který vlastní ta samá rodina. Ty samé domy mají možná čerstvý nátěr, ale sýpka stále převyšuje všechno ostatní.
Farmářská komunita kolem Napoleonu neprožila žádný ekonomický rozmach, na rozdíl od daleké severozápadní části státu, kde frakování každému převrátilo život naruby. Napoleon se taky vyhnul ztrátám, jaké poznali farmáři v jihozápadní části země postižení suchem. Některé roky je výnos plodin lepší a jiné horší, ale to platí již od doby, kdy byla půda poprvé obdělávána před více než sto lety, kdy byla tahle oblast osídlena Němci. Každé jaro si kolem dvaceti nových dětí nasadí absolventské čepice, oslaví svou nově nabytou dospělost v žitném poli a druhý den se vracejí na farmu, aby opět seli kukuřici nebo dojili krávy. Tak to prostě je.
Napoleon by uvízl v čase, ve velké skleněné krabici, kdyby nebylo jedné věci: přístupu k informacím.
"Kdyby se někdo po městě vyptával, o čem jsi přijel psát, co bych mu měl říct?" ptá se Foťák2, energický chlapík z Ohia, který do Napoleonu dorazil pár dní po mně. (Absolvoval prokletý let z Denver do Dickinsonu, který končí tříhodinovou jízdou přes bílé pláně do Napoleonu. Přijíždí zdravý a bez újmy. Je přece ze sněhového pásma.)
Jeho otázka mě okamžitě znervózní. Plánuje chodit po městě sám?
Zvažuji, že mu řeknu, že tahle malá komunita by nemusela ocenit cizí lidi, kteří tady fotí. Cizinci jsou zde vzácní a pohled na ně je podezřelý, chci říct, a představím si ty domorodé kmeny z antropologických učebnic, které rozbíjejí duši-sající fotoaparáty neuctivých lidí ze západu.
Namísto toho odpovídám na jeho otázku. "Píšu o tom, jak technologie změnila lidstvo."
Teď vypadá nervózně on.
"V podstatě je ten článek experiment," pokračuju. "Napoleon je město, které se po desetiletí nezměnilo. Ekonomika, demografie, politika a geografie jsou stejné jako tehdy, když jsem tu žil. Za posledních dvacet pět let se změnilo jen jedno: technologie."
Foťák2 žmoulá nezapálenou camelku, kterou evidentně chce jít vykouřit, i když venku je osm stupňů pod nulou. Ale já jsem se zrovna rozpovídal.
"Všechny vědecké experimenty vyžadují dvě podmínky: statické prostředí a nezávislou proměnnou. Napoleon je prostředí; technologie je testovatelná proměnná. Tohle místo je ideálním prostředím k prozkoumání společenských otázek jako: Jaké jsou účinky hromadné komunikace? Jak technologie změnila způsob, jakým si utváříme myšlenky? Jsme díky dostupnosti informací chytřejší?"
"Jak mám něco takového fotit?" ptá se Foťák2.
Zbožňuju, když potkám lidi z New Yorku, kteří říkají, že vyrostli na maloměstě. "Opravdu?" vždycky se jich ptám. "Kde přesně?" Nevyhnutelně je jejich odpovědí nějaké místo jako Syracusy, Fresno nebo předměstí Miami. Když jim řeknu, že jsem vyrostl na venkově v Severní Dakotě, jejich oči se rozzáří. S neuvěřitelnou spolehlivostí jsou jejich další slova jednou z těchto tří vět:
- A) "Nikdy jsem nepotkal nikoho z Severní Dakoty."
- B) "Severní Dakota je jediný stát, který jsem nikdy nenavštívil."
- C) "Moji rodiče mě přivlekli do Severní Dakoty, abych viděl Mount Rushmore."
Když odpoví C, což není neobvyklé, musím je opravit. "To si pletete s Jižní Dakotou." Někdy zpochybňují moje geografické znalosti, což je zábavné.
"Jsem poměrně si jistý," říkám.
Říkám jim, že Severní Dakota má nejméně rozvinutý turistický ruch v zemi. Není moc důvodů, proč sem zavítat. V závislosti na tom, které jméno se zdá, že by mohli znát, zmíním buď Muzeum Rogera Marise, nacházející se v obchodním centru ve městě Fargo, nebo rodný dům Lawrence Welka, statek asi hodinu od Napoleonu. (Obvykle neznají ani jedno jméno.) Pokud mám obzvláště štěstí, můj protějšek chce diskutovat o tom, jak Teddy Roosevelt lovil bizony v Badlands. Nebo o frakování.
Ale obvykle se rozhovor rychle uzavře.
"No, tak teď už znám někoho ze Severní Dakoty."
Ano, teď už ano.
Většina amerických teenagerů má k dispozici slušný výběr z oborů, v jakých se mohou vzdělávat. Pokud je frustruje matematika, mohou zkusit raději francouzštinu. Když je historie Spojených států otravuje, mohou ji vyměnit za geografii. Pokud je zaujmou mobilní aplikace, najednou se přestanou vysmívat radám školního výchovného poradce ohledně nového programovacího kurzu.
V Napoleonu osmdesátých let bych na takové možnosti koukal jako z jara.
Za mých časů byla rozmanitost nemožná. Když jsem nastoupil do školky, přišlo první den do třídy 28 dětí, a o dvanáct let později jsme ve stejném počtu odmaturovali. (Během těch dvanácti let se jeden chlapec přestěhoval do Napoleonu z vedlejšího města a dvě děti se odstěhovaly. Jeden chlapec propadl; jiný zaujal jeho místo shora.) Kromě malého počtu volitelných předmětů jsme všichni seděli ve stejných několika třídách každý rok. Neexistovaly žádné "nástavbové kurzy" (dokonce jsem o tom termínu nikdy neslyšel, dokud jsem nebyl na vysoké škole), nebyl žádný školní výchovný poradce a dokonce ani neexistovaly nejzákladnější specializace: žádná algebra, žádná španělština, žádná informatika. Naše volitelné předměty byly omezené – zemědělství ("dílny"), domácí ekonomika ("dílny pro holky"), geometrie a psaní na stroji.
Moje matka, která pracuje v té samé škole už 35 let, je první osoba, která mi vysvětluje, co se změnilo. "Třídy jsou pořád stejně malé," říká ve své útulné kanceláři plné jízdních řádů a obřího plyšového medvěda, který tady působí nepatřičně. "V letošním absolventském ročníku je jenom 18 dětí." Ale pak začne popisovat nepřeberné možnosti, ze kterých si dnes studenti mohou vybírat, a které bych si v šestnácti neuměl ani představit: programování, anatomie, strojařina, grafický design, obchodní právo, umění.
Když se dívám na nabídku kurzů, nejdřív ze všeho jim začnu závidět. Přál bych si, abych na střední mohl absolvovat kurz programování! Následuje sebelítost. Byl bych stejně příliš velký flákač na to, abych na střední mohl absolvovat kurz programování... Jako třetí se dostaví zvědavost. Mám nápad.
"Bylo by možné udělat rozhovor s některými studenty?" ptám se jí. "Dokážeš v dnešním Napoleonu najít nějaké děti, které jsou podobné mně? Chci porovnat jejich dospívání s tím mým."
Výborný nápad: požádejte svou matku, aby našla mezi dnešními teenagery takové, kteří jsou nejpodobnější vám jako teenagerovi. Výsledky budou zajímavé pro všechny strany.
Když se mám setkat s Jadenem, skoro do kanceláře ředitele přiběhne a je plný energie. Má na sobě kravatu, je vysoký a sportovně založený, s ofinou až po obočí, zastřiženou těsně nad štěněčíma očima. Prohlížím si jeho tvář, zda na ní nepostřehnu adolescentní strasti, ale zdá se, že není zatížen takovými nesmysly. Má s sebou kamaráda, Tylera. Když si sedneme, vybalím na ně, co jsem si připravil.
"Před 25 lety jsem tu žil…" slyším, jak opakuji slova, která jsem říkal všem ve městě posledních pár dnů. Vysvětlím svůj zájem o technologie a že Napoleon je ideálním místem k položení otázek o změně a pokroku. "Vlastně chci porovnat tvůj život s tím mým, když jsem byl teenager," uzavřu. Překvapivě se zdá být velmi ochotný zapojit se do mého přihlouplého výzkumu.
Začneme s jeho telefonem. "Je to iPhone 6s," pochlubí se, vytahuje zařízení z kapsy a položí ho na stůl. Zaměříme se na něj.
"Jaké jsou tvé oblíbené aplikace?" ptám se a okamžitě zalituju. Hned je mi jasné, jak ta otázka zní trapně. Snažím se vyhnout tomu, abych působil jako boomer, který se pokouší proniknout do světa mladých. I když přesně proto jsem tady.
"Nejdůležitější je Snapchat," říká, aniž by zaznamenal mou nejistotu. Ptám se, jak používá Snapchat, a on odpoví stejně, jako by odpověděl každý osmnáctiletý: posílání fotek, zpráv a videí s přáteli. Má jich tam 50, "což je normální".
Když diskutujeme o dalších aplikacích na jeho domovské obrazovce - YouTube, eBay, Facebook, Twitter, Yahoo - uvědomuji si, že mé otázky jsou ve skutečnosti jenom pokusy dokázat nebo vyvrátit větu, kterou jsem četl během letu do Dakoty. Věta se objevuje na stránce 20 knihy Danahe Boyda „Je to komplikované“, studie společenského života teenagerů:
"To, co byla autokina pro teenagery v padesátých letech a nákupní centra v osmdesátých letech, jsou pro teenagery dnes sociální sítě a messengery."
Nemohu dostat z hlavy tu větu, která působí, jako by jednoduchými slovy vystihla nějaký tajný klíč, šifru k prolomení mých dotazů na technologii a změnu. Napoleon neměl v padesátých letech autokina ani v osmdesátých letech nákupní střediska, ale dnes určitě má stejné nástroje sociální komunikace, které používá každý teenager v zemi. Tato skutečnost sama o sobě musí znamenat, že životy teenagerů v Napoleonu musí být oproti těm před 20 lety extrémně odlišné. Ale chybí mi jemnost sociálního výzkumu Danahe Boyda, který by pravděpodobně mohl mé teze o technologii zkoumat seriózněji. Takže změním téma na něco, co znám mnohem lépe: televizi.
"Každý večer se doma dívám na Netflix na svém PS4," reaguje Jaden nadšeně.
Na jaké seriály?
"House of Cards, Breaking Bad, Criminal Minds." Jeho vkus se zdá vyzrálý, ale nevím, jak porovnat jeho kulturní povědomí s tím mým ve stejném věku. Co bylo Breaking Bad roku 1989? Pamatuji si, že jsem v roce 1989 sledoval Miami Vice, což se tehdy zdálo jako mimořádné kvalitní seriál, ale nic to není ve srovnání s House of Cards.
Bod pro Jadena.
Ptám se ho, kde sleduje zprávy. "Půl na půl na Twitteru a Facebooku," říká. "Twitter je víc o zprávách a Facebook víc sociální." Začíná rozvíjet nuance mezi sociálními médii, odvážně používá pojmy jako "timeline" a "newsfeed".
Při poslouchání, jak mluví, uvažuji, proč si má matka vybrala tohoto chlapce, tak upřímného a s jasnou hlavou. Také jsem hrál basketbal, ale zatímco Jaden dokáže zavěsit, já jsem sotva dosáhl na koš. Stejně jako on jsem byl dobrý student, ale mnohem víc neklidný a zamračený - docela nevrlý člověk, se kterým bylo těžké vydržet. Nenáviděl jsem svět, aniž bych měl o něm jakoukoli představu. Jaden vypadá, že má jasnější pohled na svět, včetně svého místa v něm. Je to sympatický sportovec, oblíbený kluk. Já bych byl emař, kdybych věděl, co to je.
Existují vůbec ještě emaři?, zamyslím se.
"Mluvil s přes PS4 s kamarádem, který žije v Portlandu v Oregonu," vytrhne mě z rozjímání. Zná lidi v Portlandu! Já jsem neznal ani lidi ve Fargu. "Řekl, že v jeho ročníku je asi 600 dětí a v ročníku pod ním 500. To je víc než kolik lidí žije v tomhle městě." Jeho smysl pro srovnávání mě zaujal. Pokusím se navázat a říkám, že v budově, ve které bydlím v New Yorku, žije taky víc lidí než je celková populace Napoleonu.
"Myslíš, že máš v malém městě nějakou nevýhodu?" nakonec se ptám.
"Ne, máme to snazší," odpovídá Jaden bez váhání. "Jako komunita se všichni známe a jsme tu pro sebe navzájem." V naší konverzaci používá slovo komunita několikrát.
"Tady známe všechny," přidává se jeho kamarád, Tyler. "Ve velkém městě je 300 dětí v ročníku a neznáte polovinu z nich. Tady znáte všechno a každého. To může být dobrá věc i špatná věc, ale obvykle je to dobré. Člověk není nikdy sám."
Ale nechybí tady nějaké příležitosti, které byste chtěli mít?
"Kultura, co je ve větších městech. Restaurace, divadla a nákupní střediska - bylo by hezké, kdybychom ty věci měli," říká Jaden. "Ale zase bychom přišli o maloměstskou atmosféru."
Už jsme spolu mluvili hodinu a brzy zazvoní zvonek na další hodinu. Rychle změním téma na hudbu. "Co posloucháte?"
"Rock, rap, pop, tak normálně."
Předpokládal jsem, že s možností mít v kapse veškerou hudbu, která kdy byla nahrána, budou mít chuť poslouchat něco jiného než "normální" věci. Zvažuji, zda bych měl těm klukům položit otázku, zda oceňují hudbu mimo normu, možná bebop nebo grime nebo chiptune, ale naštěstí si uvědomuji jak by podobné otázky byly směšné. Takže se raději zeptám na jejich oblíbené rappery. Sestaví slušný seznam: Kendrick, Wiz, Jeezy, Kanye, Juicy J.
Ale jaká je vaše nejoblíbenější hudba?
"AC/DC," říká Jaden bez váhání.
"Mí rodiče jedou dnes večer na koncert AC/DC do Farga," dodává Tyler. "Celé město jede."
Samozřejmě.
Foťák2 je neúprosný.
Po třech dnech, kdy jsem se s ním trápil ve sněhu, ukazoval na krajinu, kterou měl vyfotit, mě bolí celé tělo, plné modřin, jak jsem padal na ledu. Suchý vítr mě nutí kašlat; ledová země mi kroutí nohy. Foťák2 chce fotit všechno, ale říkám mu, že na tomhle místě nic není. Vzdoruje mému nihilismu, a nějak vždycky objeví další fotogenickou sněhovou bouři, dalšího zajímavého dědka, další cestu, kterou ještě nevyfotil.
Je otravně dobrý v tom, co dělá.
"Můžeme vyšplhat na sýpku, abych měl fotku shora?" "Můžeme zajít za rybáři na jezero?" "Můžeme vyfotit hlavní ulici v noci?" "Můžeme jít na dražbu dobytka?" "Můžeme navštívit okresní muzeum?"
Říkám mu, že muzeum je v zimě uzavřené, ale poté, co má matka někam zavolá, máme domluvenou soukromou prohlídku. Za osmnáct let života v Napoleonu jsem nikdy muzeum na okraji města nenavštívil, ale teď jsem tady, mnu si zmrzlé prsty v místnosti bez topení, jako bych byl osadník z roku 1890. "Je to jako muzeum muzea," píšu do svého poznámkového bloku, zatímco Foťák2 fotí dioramata. Projdu kolem historických zemědělských strojů do nefunkční, ale autenticky vytvořené kovárny. Představuji si, že strčím zmrzlou hlavu do výhně.
Pokud tohle muzeum chce svými exponáty něco říct, pak asi to, že agrární technologie vytvořily moderní prérii. Před sto lety, když byl Napoleon pohraničním městem, byla inovace ve strojírenství na prvním místě. Změna se projevovala jako optimalizované zemědělské stroje a komunikační zařízení umožňující komunikovat přes celý kontinent.
Ale venku před muzeem, na plošině vagónu osobního vlaku z devatenáctého století, vypadá jedna věc divoce nesourodě - telefonní budka, zhruba z roku 1982. Foťák2 a já debatujeme o jejím účelu: Je funkční? Je to exponát? Může to být obojí? Hledám po kapsách drobné a vyskakuji na plošinu, abych někomu zavolal z minulosti. Ale budka je zavřená na zámek - zdá se, že je to jenom exponát. Najednou poznávám ten kousek historie: takhle vypadala telefonní budka na hlavní ulici během mého mládí. Jeden jediný veřejný telefonní automat ve městě, je teď historická fosilie, odhozená spolu s Mergenthalerovým sázecím strojem a koňskou silou poháněnými generátory. Telefonní budka sem patří stejně jako starý telegrafní přístroj.
Představuji si, že Jaden se za dvacet pět let vrátí na tohle místo, na návštěvu z města, jen aby našel svůj iPhone ve velké skleněné vitríně.
Když se konečně vrátíme do našeho teplého pronajatého auta, jehož motor jsme nechali běžet v chladu, začnu mluvit o kostelích. "Myslím, že teď jsou tady čtyři," říkám a počítám body na mapě Napoleonu, co mám v hlavě. "Jeden katolický, jeden metodistický a dva luteránské." Během deseti minut projíždění městem jsem mu ukázal všechny čtyři.
"Myslím, že jich tu bývalo šest," říkám. Po dalších pěti minutách máme za sebou i dva zavřené kostely, které si taky vyfotil. Hranice města Napoleon zahrnuje pouze jednu míli čtvereční, takže jsme už projeli každou ulici.
"Další kostely jsou za městem..." Okamžitě lituji slov, ale teď už jsem to řekl. "...v krajině." Vím, že Foťák2 bude chtít jet do arktické prérie, ve snaze najít malebné bílé kaple na malebných bílých pozadích. Ten muž se mi líbí, jeho smích a odvaha. Ale máme odlišné plány. On chce obrázky a já chci slova. Je to oko versus ucho. Navíc se mi zhoršuje kašel.
Vyrazíme daleko do krajiny a hledáme na obzoru věžičky, snadno zaměnitelné za sila v zářícím bílém světle. Moje mentální mapa venkovských obcí je mlhavá a Google Maps nenabízí žádné vodítko, takže volám mé matce o instrukce na kostely ztracené v mlhách. "Kudy k Bohu?" ptám se.
Začíná mi chybět můj malý byt v bezbožném New Yorku, místo, které mi nikdy nechybí.
Ať už tu vzpomínku láskyplně opečovávají, nebo se při ní cítí útrpně, všichni novináři si pamatují svou první publikační zkušenost - ten okamžik, kdy neviditelné čtenářstvo neznámého rozsahu vstřebává jejich slova z neznámých míst. Pamatuji si své první tři.
V Napoleonu neexistoval školní novinový časopis a měli jsme minimální přístup k vnějším médiím, takže jsem neměl ponětí o "vydavatelském procesu". Vybírat námět, editovat a přepisovat - to byla pro mě velká neznámá. Viděl jsem jen pár novin a hrstku časopisů a žádný z nich nedával náhled do své produkce. (Kdybych byl dotázán, nebyl bych si ani jistý, zda jsou novináři placení, což si vlastně nejsem dodnes.) Bez jakéhokoli vzdělání v tomhle oboru, jen s nejasným přáním to zkusit, mou jedinou motivací byla nuda. Zatímco jsem listoval stále dokola těmi samými několika časopisy, nakonec jsem objevil poloskrytou cestu, jak dostat slova na posvátné stránky tištěných publikací: obsah vytvořený uživateli.
To je strašný termín, který dnes používáme (nebo se mu vyhýbáme) pro neprofesionální texty předložené čtenáři. To, co kdysi byl dopis redakci, se stalo komentářem; editoriály se nyní staly příspěvky. Základní jednotka přetrvává, ale množství a možnosti se rozvinuly. Na rozdíl od otázky "Co se vám honí hlavou?" kterou vám cpe Facebook až pod nos, noviny a časopisy možnost interakce skrývaly a nebyly moc ochotné zveřejňovat komentáře náhodných čtenářů. Ale pokud jste byli dost tvrdohlaví na to, abyste našli adresu, často ukrytou hluboko na posledních stránkách, mohli jste poslat dopis s názorem a jiné skvosty.
Tak začalo moje publikování. Moje portfolio sestávalo z "uživetelem vytvořeného obsahu".
Můj první článek (ve věku 11 let, za 5 dolarů) byl vtip publikovaný v časopisu Boys Life, měsíčníku pro skauty. Časopis zveřejnil můj vtípek - příběh o hadovi, který žije poblíž severního pólu - na své stránce s vtipy od čtenářů. (O několik let později jsem si všiml, že Playboy platí 20 dolarů za vtípky zveřejněné na své stránce s vtipy. Několik pokusů o sprostý humor bylo odměněno 0 dolary.)
Můj druhý článek (ve věku 14 let, za 0 dolarů) byl dopis redakci zveřejněný v Hit Parader, metalovém časopisu, který jsem poprvé objevil v knihkupectví Waldenbooks během cesty do Bismarcku. Můj duchaplný dopis, odeslaný do Connecticutu, obhajoval dvě teze: 1) AC/DC je nejlepší kapela v rockové historii, a 2) žádné město nežije pro AC/DC víc než Napoleon. Proč publikovali mou ódu na australské rockové virtuozy zůstává jednou z největších záhad historie publikačního průmyslu.
Třetí článek (ve věku 15 let, za 0 dolarů) byl anonymní dopis redakci zveřejněný v Napoleon Homestead, dvanáctistránkovém cancálku mého rodného města. Bylo to to nejkontroverznější, co jsem kdy napsal.
Není to na internetu. Ale existuje jeden, jeden jediný, způsob, jak to najít.
O skoro třicet let později mi to stále trochu připadá riskantní, když vstupuji do kanceláře Napoleon Homestead, abych se přiznal k autorství anonymního dopisu. Budou si událost vůbec pamatovat? "Ahoj, jsem syn Davea Sorgatze..." začínám se představovat, ale oni už mě znají, protože se tu všichni znají. Oklepávám sníh z bot a rozhlížím se po místnosti, spojuji tváře s jmény, rodinu, která vydává noviny více než čtyři desetiletí - moudrého dědečka (Jerome), jeho manželku (Christine) a jejich syna všeuměla (Terry), který se ujal role editora a vydavatele. Kancelář je kromě dvou počítačů s nainstalovaným InDesignem zcela nezměněná, přesně jak si ji pamatuji.
"Bylo by možné podívat se do vašeho archivu?" ptám se Christine, která mě přivítala vřele jako paní Weasleyová.
"Máme všechna stará číslo v trezoru," říká Terry, když vyskočí ze židle. "Který rok hledáš?"
"Ehm, podzim '87, domnívám se." Jak mi uklouzne slovo "domnívám", pravděpodobně poprvé za desetiletí, přijde mi tady trochu nepatřičné. "Hledám anonymní dopis redakci, který jste publikovali, týkající se zákazu "Kdo chytá v žitě", jestli to dokážete."
"Ooooooooou," vydechnou všichni v místnosti současně. Samozřejmě si všichni pamatují incident s "Kdo chytá v žitě", který Napoleon na chvíli proslavil.
Během mého druhého ročníku střední školy nám naše učitelka angličtiny vybrala tento Salingerův román jako povinnou četbu. Když si jedna z mých spolužaček vzala svůj výtisk románu domů, její matka začala knihu číst a vztekala se, jak je Holden Caulfield sprostý. Zuřivě zvýrazňovala pasáže, které považovala za nevhodné, a následně zavolala svým zbožným přátelům, kteří zorganizovali protest proti svatokrádežnému románu. Dceru pak poslala zpět do školy s upraveným výtiskem, ve kterém neonově žlutou barvou zdůraznila vulgární pasáže.
Jako patnáctiletí jsme byli vděční za úsilí rozzuřené matky: Zvýraznila všechny dobré části!
I kdybyste měl miliardu let, nestihli byste smazat ani polovinu vulgarit na světě. Je to nemožné.
Zatímco Terry prohledává archiv, povídáme si o tom, kdo se s kým oženil a kolik čísel sněhu napadne dnes večer. Když se mě ptají, kde teď bydlím, řeknu New York, a všichni zasténají. Tohle se děje pokaždé, když je v Napoleonu zmíněn New York.
Nakonec Terry vychází z archivu Homesteadu a nese svazek s rokem 1987 napsaným na přední straně. "Mělo by to být tady," říká a hlasitě tím pleskne o stůl. Po chvíli listování najdu článek na titulní straně, vytištěný právě pod grafem cen pšenice v onom týdnu.
"KONTROVERZNÍ KNIHA ODSTRANĚNA ZE ŠKOLNÍ KNIHOVNY".
Rychle článek přečtu a bojím se otočit stránku: vím, že na druhé straně jsou komentáře. Kromě mlhavé vzpomínky na to, že jsem se románu zastával, si nepamatuju obsah mého dopisu. Kontroverzi si však živě pamatuji - televizní zpravodajské týmy vtrhly do zasedání školní rady, bylo zabaveno 27 výtisků románu, následovala prohlídka školní knihovny kvůli dalšímu "nevhodnému" materiálu, moje matka při večeři zminila, že "Americký svaz pro občanské svobody" zase volal do školy... Na chvíli se Napoleon neochotně stal virálním.
Tohle si pamatuji - hysterii a mou touhu reagovat na hysterii, zúčastnit se mediální bitvy. Ale nemohu si vzpomenout na jediné slovo mého skutečného dopisu editorovi. Jaký měl vůbec tón? Zněl jsem dospěle, nebo dětinsky? Vysmál jsem se všem za jejich pokrytectví?
Otočím stránku. Je tam můj anonymní dopis, vytištěný vedle dopisu od místního pastora.
Ušetřím vás přepisu mého přeplácaného textu a jen řeknu: Je to docela nudné. Moje filipika není zvlášť vášnivá ani dobře vyargumentovaná, bloudí kolem neurčité obrany románu, zatímco kárá místní náboženské fanatiky jazykem zdánlivě inspirovaným filmem "Bez dozoru". Můj vzteklý výlev je mdlý a bez náboje, a dokazuje jen jednu věc: Byl bych špatný právník.
Nicméně, zpětně mi teď přijde zajímavá jedna část toho pojednání. "Co je špatně s naší školou?" ptám se neohrabaně, jako zmatený Holden Caulfield. "Lidé zvenčí Napoleonem opovrhují od doby, kdy jsme u nás tu knihu zakázali."
Zdá se, že pro mě bylo důležitější, jak okolní svět vidí naše město, než úroveň svobody v něm. Nazval by mě Holden pokrytcem? Nebo by mě chválil, že chci svoje město chránit před odsudky zvenčí?? To je to nebezpečí, když svou komunitu zavřete do skleněné vitríny - můžete vidět ven, ale taky oni dovnitř. Muzeum je spíš zoo než jaderný kryt.
"Jaké jsou tvé oblíbené aplikace?"
Tentokrát tu stupidní otázku pokládám Katelyn, další studentce, kterou mi matka doporučila pro moje praštěné vyptávání. Během přestávky diskutujeme o hektickém životě teenagera uprostřed zdejších plání. Už nyní absolvuje kurzy na úrovni vysoké školy, dělá tři sporty a je prezidentkou místní FFA. (To je Future Farmers of America, zemědělská organizace sdružující mládež, v rámci které se studenti účastní přehlídek hospodářských zvířat a soutěží o nejlepší obilí. Je to vlastně velká věc tady na americkém venkově, větší než skaut. Katelyn vyhrála státní soutěž v kategorii Farm Business Management.)
Na otázku o aplikacích vyslovuje univerzální odpověď každé současné mladé ženy: Snapchat, Instagram, Pinterest. Zmiňuje The Skimm jako zdroj denních zpráv, což je zajímavé, ale ne tak provokativní jako její další poznámka: "Nemám Facebook."
Ale, copak to?
"Moji rodiče nepodporují sociální média," říká osmnáctiletá studentka. "Nechtěli, abych měla Facebook, když jsem byla mladší, takže jsem se nikdy neregistrovala." To už víc připomíná Napoleon, jak si ho pamatuji. Už se tady nezakazují knihy, ale rodiče stále bývají velmi ochranářští.
"Jak žiješ bez Facebooku?" ptám se. "Přála bys si ho mít?"
"Má to svoje pro a proti," tvrdí. "Bylo by snazší spojit se s lidmi, které jsem potkala přes FFA a sport. Ale také jsem ráda, že ho nemám, protože je to časově náročné a vede to ke konfliktům."
Mluví jako třicetiletá. Takže se ptám, koho bude volit.
"Nejsem si jistá. Líbí se mi, jak zní Bernie Sanders."
Vyprávím jí historku z hodiny občanské výchovy, kdy učitelka požádala všechny, kdo jsou republikáni, aby zvedli ruku. Dvacet pět dětí vystřelilo dlaně k nebi. Zbývající dva studenti se označili jako nezávislí. "V mojí třídě buď nebyl ani jeden demokrat, nebo se dobře schovávali."
Moje historka ji nezajímá, takže změním téma na hudbu.
"Poslouchám starší country," říká. "Garth Brooks, George Strait." Termín "starší country" mě pobaví, ale odolám nutkání se jí zeptat na názor na Jimmieho Rodgerse. "Nejsem úplně fanouškem rapu nebo metalu," pokračuje. "Nerozumím metalu. Nechápu, proč někdo poslouchá takovou hudbu."
Takže žádný zájem o jízdu tři hodiny ve sněhu, abys viděla AC/DC ve Fargu včera večer?
"Ne, jen jsem něco z toho zahlédla na Snaspchatu."
Samozřejmě.
Když si povídáme, ozve se po celé škole hlasitý rozchrchlaný rozhlas. Jaden právě v losování vyhrál obrovského plyšového medvěda, co má v kanceláři moje matka.
Ptám se Katelyn, kterou knihu četla ve druháku, tedy v ročníku, kdy bylo za mých studií zakázáno "Kdo chytá v žitě". Když řekne 451 stupňů Fahrenheita, cítím, že se ve vesmíru něco uspořádalo tak, jak to má být.
Ale můj čas se krátí a znovu začínám přemýšlet, jestli mi Katelyn potvrzuje nebo vyvrací mé teorie o médiích a technologiích. Je těžké srovnávat její život s tím mým ve stejném věku. Katelyn je nepochybně cílevědomější a zralejší než jakýkoli teenager, kterého jsem znal v osmdesátých letech, ale to jsou asi všichni dnešní teenageři. Nakonec se jí ptám, jak si myslí, že bude vypadat její život za 25 let.
"Doufám, že budu vdaná a pravděpodobně budu mít děti," říká rozhodně. "Chci žít na venkově. Možná trochu blíže k Bismarcku nebo Fargu. Ale rozhodně v Severní Dakotě."
Říkám jí, že Jaden odpověděl v podstatě stejně. Proč si myslíš, že to tak je?
"Pocit komunity," říká znovu, používajíc to slovo. "Všichni se znají. Je to velká rodina."
Je státní svátek, ale chodbami stále proudí učitelé, kteří vedou do třídy děti odhazující zimní oblečení a rukavice. Většina škol po celé zemi dává studentům volno na památku Washingtona a Lincolna, ale okresní škola v Napoleonu nikoli. Ta nesmí plýtvat ředitelským volnem, aby ho mohla využít na podzim pro důležitější událost: začátek sezóny lovu jelenů.
O patnáct metrů dál na chodbě se mladší studenti vrací ze zamrzlého hřiště, zatímco skupina maturantů, včetně Jadena a Katelyn, se usazuje do třídy, ve které jsem kdysi strávil šestý ročník. Úplně stejné zelené tabule visí na stěnách, ale teď k nim přibyly řady displejů, takže to tady vypadá spíš jako v televizním studiu než ve třídě. Normálně by teď probíhala online výuka „Úvodu do psychologie“, ale protože jsou ostatní školy zavřené na památku našich minulých prezidentů, obrazovky zůstávají prázdné.
Pro maturanty to znamená další hodinu volna. Dívky se shlukují kolem Katelynina notebooku, procházejí nekonečné stránky plesových šatů, zatímco kluci se vzájemně zkoušejí z Freuda a neuronů. Učitel informatiky se pohybuje poblíž, vysvětluje mi, jak se video systém propojuje s ostatními školami. Bývalý vojenský zpravodajec září radostí, když mi vykládá informace o školní WiFi a o tom, že mají 90 Chromebooků.
Zatímco Foťák2 fotí jednu fotku za druhou, zírám na záběry prázdných tříd v jiných školách. Ploché obrazovky vyvolávají vzpomínku na dětství - naše první rodinná televize, obrovská krabice Zenith, uložená v chladné místnosti vedle sklepa, jako superpočítač v hlubokém mrazáku. Za víkendových rán, když jsme v pyžamech zírali na Cheerios, jsme se se sestrou hádali, kdo se vydá dolů do studeného sklepa, aby zapnul obrovský stroj. Protože ta bedna vyžadovala 10 minut zahřívání, a ani jeden z nás nechtěl čekat v chladném sklepě, než se poprvé rozblikají obrázky sobotních ranních kreslených seriálů. Jakmile byly vakuové trubice dostatečně teplé na vytváření obrazů, vykřikla nahoru: "Dávají Šmouly!", a já seběhl dolů a začal přepínat mezi třemi kanály (5, 6, 12; NBC, ABC, CBS) a současně kroutil nejpoužívanějším knoflíkem lazení, který kalibroval obrazovku. Každá stanice měla své vlastní vertikální nastavení, takže k přepínání kanálů vyžadovalo jistou obratnost. Byla to v podstatě první videohra, kterou jsem hrál.
„Chtěl jsi někdy být válečným zpravodajem?" ptá se Foťák2. Naše pronajaté auto zrychluje po ledovaté dálnici opouštějící Napoleon. "Jel bys někdy reportovat z válečné zóny, jako je Sýrie?"
Kdokoli, kdo mě zná, bude tuto otázku považovat za vtipnou. Válka pro mě znamená opustit svůj byt a jít se podívat na film Třicet minut po půlnoci. Ale otázka mě potěší, protože mi připomíná, jak náhodně jsme se s Foťákem2 na týden sešli. Každý večer jsme společně popíjeli laciné pivo, ochutnávali smažené nesmysly a na Valentýna jsem mu držel barovou židličku, aby mohl na strop vyrýt jméno své přítelkyně - a stejně se vlastně neznáme. Nebo lépe řečeno, známe se mimořádně dobře za přesně stanovených okolností. Byli bychom výborní parťáci v Survivoru.
„Ne, byl bych hrozný válečný reportér," odpovídám. "Nejsem tak statečný. Chybí mi odvaha, abych potkával informátory v cizích hotelech nebo rozrazil dveře na konzulátu. A určitě by mě někde odpráskli.“
Zvažuji, jestli se zeptat, proč naše jízda přes ledové pláně vyvolala otázku o válečných zónách, ale raději jen zírám z okna. Rozmrazování nastaveno na MAX, jedeme tiše, s výjimkou monotónního syčení naplno spuštěného ventilátoru, a okolo se jemně snášejí vločky z bílé oblohy.
Mám hlavu plnou neuspořádaných myšlenek. Vrátil jsem se sem, na místo svého původu, s otázkou, která se mi nyní zdá nezodpověditelná. Jak nás technologie mění? Ani po týdnu nemám ponětí. Můj mozek byl zahlcen spojováním starých tváří se jmény. I teď mi moje otázky připadají směšné, jako blouznění amatérského sociologa, který se pomátl.
Moje rozladění je pravděpodobně důsledkem omrzlin nebo nostalgie. Samozřejmě, jakékoliv malé potěšení, které můžeme z života vyextrahovat, jistě plyne z těchto otázek - nezodpověditelných otázek - "Jak se staneš tím, kým jsi?", "Má tvoje vnímání něco společního s realitou?" a možná největší ze všech, položená nad mocnými akordy všemohoucích AC/DC, "Kdo tvoří koho?" Nic nevyvolává nezodpověditelné otázky tak spolehlivě jako dlouhá jízda autem po prodloužené návštěvě někdejšího domova.
Zpětně mi moje závěrečná otázka, která byla stejná pro Jadena i Katelyn, tedy "Kde se vidíš za pětadvacet let?" připadá jako laciný trik, jako velmi neseriózní přístup. Protože ve skutečnosti jsem ji měl položit sám sobě. Kdybych se zeptal sebe před pětadvaceti lety, jak bude vypadat můj dnešní život - nakolik bych se trefil?
Když se pokusím představit si, jak bych jako teenager reagoval, vidím pouze rozhořčení a zmatek. S tak málo možnostmi, tak omezeným pohledem na svět, by byla moje odpověď určitě sprostá jako Holden. Citoval bych „Highway to Hell“ a mával bych házel kolem sebe neslušnými gesty.
Naše pronajaté auto hučí po dálnici. Námraza ustupuje, přepínám rozmrazování na MEDIUM. Projíždíme kolem billboardu, který říká: Potrat zastaví bijící srdce. Je tam odnepaměti.
Vytahuji telefon a googluji "Kdo chytá v žitě", hledám pasáž, kde Holdenova malá sestra, Phoebe, položí svou vlastní nezodpověditelnou otázku: Co chceš být, až vyrosteš? S nádechem naivního magického realismu Holden popisuje své ideální povolání, ochranu dětí na poli před padáním z útesu:
"A já stojím na okraji nějakýho šílenýho útesu. Mám na starosti to, že musím chytnout každýho, kdo by z toho útesu moh spadnout – já jen jako, že když utíká a nekouká kam, musím se já odněkud vynořit a chytit ho. A to bych dělal pořád. Prostě bych chytal děti, co si hrajou v žitným poli a tak."
Dobrá práce, pokud ji seženeš.
Holdenovo ideální zaměstnání je pohádka. Jeho fantazie je ochranářství, oddělování dětí od vnějšího světa, neporušených, ve skleněné schránce, odstíněných v muzeu. Jeho žitné pole je prérie mého mládí - odpojená, nevinná, čistá. (Je to také Napoleon zbožné matky, která úspěšně odstranila "Kdo chytá v žitě" z naší školy. Byla by znepokojena, kdyby zjistila, že je stejná jako Holden.)
Ale není to Jadenova prérie, s jeho PS4 chaty, a Katelynina, s jejími stovkami sledujících na Instagramu. Možná jsme sedávali ve stejných třídách, učili se prvky ze stejné periodické tabulky, ale jejich svět je složen z jiných sloučenin. Stejně jako Holdenova malá sestra Phoebe jsou volné radikály, nezatíženi úzkostí z vidění světa vně skleněné schránky, kterou nemohou znát. Když se jich zeptáte na jejich osud, jak Jaden, tak Katelyn vidí budoucnost jako minulost, žijící v prérii, opečovávající děti, které budou obdělávat půdu svých prarodičů.
Na rozdíl ode mě v jejich věku vidí ven ze skleněné schránky. Vědí, jak to je. Vědí, kdo stvořil koho. Dokonce mají hezké slovo pro své prostředí - komunita.
Zabočujeme vlevo na letiště, to s tisíci lapači snů v obchodě s dárky. Už jsme mlčeli v autě věčnost.
„Chtěl jsi někdy být válečným fotografem?“ konečně mu vrátím míč, když sbírám svoje zavazadla.
„Myslím, že bych to nezvládl,“ říká, vypouštěje hluboký tah z cigaret. „Je to příliš nebezpečné, a jsem rodinný typ.“
Jeho odpověď mě přiměje cítit se jako pokrytec.