Nedělní chvilka nervozity

Bylo nedělní odpoledne. Z těch tří slov jsou všechna stejně důležitá. Že šlo o neděli, že bylo odpoledne, i že to bylo - jako protiklad k nebytí.

Úplně důležité není, o jakou konkrétně šlo neděli. Ale musela to být jedna z těch nedávno minulých. Někdy mezi začátkem února a středem března. Protože jindy by nepůsobilo až tak zvláštně, jak je hezky slunečno. A v tuhle neděli to zvláštně působilo - na druhý pohled. Na první si člověk prostě jenom řekne, že je moc hezky, když se tak vrací z divočiny a prochází ty nejbližší čtvrti v sousedství svého bytu. Až s druhým pohledem si uvědomí, že něco není v pořádku, že takhle teplo a slunečno by v únoru nemělo být.

Nemělo? Ať si je, jak chce. Ale vyvolává to neklid. Bez jakýchkoli pseudovědeckých náhledů na klimatickou změnu, bez předstírání, že člověk klimatu rozumí, bez toho, aby se s někým dohadoval, zda je tahle podivnost původu přírodního nebo je projevem toho našeho malého antropocénu. Prostě jenom přirozený neklid.

Ty pohledy se střídají. První převažuje a druhý se vkrádá. Ještě upřesním ten první: když mluvím o procházení nejbližšími čtvrtěmi v okolí bytu, je nutno ozřejmit, o jaké čtvrti se jedná. V našem krajském městě máme místa, kde dominují historické budovy, ať ty opravdu středověké, nebo nějakou tu secesi z počátku dvacátého století. A máme tady i ostrůvky nových budov, z nichž snad i ty nejčerstvěji dostavěné by se daly považovat za produkty počátku století jednadvacátého - pořád ještě jsme přece v jeho první čtvrtině. Na pár posledních chvil.

Budovy, mezi kterými jsem procházel pod sluncem ještě nezapadajícím, ale už nakročeným k naklonění, nepatří ani do jedné z těchto dvou skupin. Tahle směs domů rodinných i činžovních pochází z období skoro přesně v polovině mezi oněmi dvěma modernitami - zhruba z poloviny minulého století. I to je důležité, protože jinak by se možná můj neklid environmentální neproměnil v neklid společenský.

Už si rozumíme, kde se nacházíme? Tak si tu poslední ulici projdeme znovu. Pořád ještě v tom prvním pohledu - protože když jsem ji procházel, netušil jsem, že se k tomu odpoledni budu vracet. Proto jsem se nijak extra nerozhlížel; to až zpětně si dokresluji detaily z jiných příležitostí a trochu i z toho, co jsem si domyslel. Nebo dokonce vymyslel. Snad jste nečekali, že bych psal pořád jenom pravdu?

Jdeme tedy jednou z těch ulic, která se nijak dramaticky neliší ani od té předchozí, ani od té následující, ale zároveň je stejně jako ony jedinečná. Poskládaná z podobných částí, ale jinak sestavených. Sem tam něco opraveného, čas od času něco trochu zašlého. V průměru ale hezká ulice - taková ta, ve které když se narodíte, myslíte jenom na to, jak se z ní dostat, a když je vám o dvacet nebo třicet let víc, uvažujete, jestli si někdy budete moci dovolit v ní pořídit nějaké vlastní bydlení.

Hřejivé slunce jsem zmiňoval. Teď je ještě zapotřebí zdůraznit, jaký klid tady vládne. Neznám to tady ještě tak dobře; nevím, jestli tu v jiné dny bývá větší ruch. Ale zkrátka a dobře to na mě působí tak, že kdyby mě sem spustili z vrtulníku se zavázanými hodinkami i kalendářem, stejně bych se jenom rozhlédl a věděl, že je nedělní odpoledne.

Líné, houpavě unavené nedělní odpoledne. Velice příjemný a velice pohodový moment. Takový ten moment těsně před katastrofou.

Ne, k žádné katastrofě nedošlo. Přesto se něco důležitého stalo. A já samozřejmě, jako vždy, splním co tady slibuju, a prozradím co. Ale až za chvilku.

Klid té ulice byl daný především její vylidněností a vyautěností, pochopitelně. Řeklo by se, že se v ní nepohnul ani lísteček. Ale vlastně to bylo naopak - člověk si v té nehybnosti všimnul každého zaševelení, každého smítka co někde sklouzlo z okapu kolem vrat až k obrubníku. A v tomhle tichém proplouvání koncem víkendu jsem si všiml, jak o půl ulice přede mnou vystupuje z auta rodinka.

Rodinka vzorová, jako z nějakého televizně/netflixího filmu o zatoulaném psovi. Dvě děti, dva dospělí, pravděpodobně rodiče - dosud nerozvedení, vracející se evidentně z většího nákupu. Žena-matka jde první, má v jedné ruce tašku a v druhé klíče. Muž-otec, mohu-li předpokládat, si toho bere z kufru víc, a proto je to on, kdo pak svůj náklad odkládá a pomáhá na nohy menšímu dítěti, když to zakopne a plácne sebou na chodník.

Žádný vážný pád, neozve se ani pláč. Muž se jen na chvilku k dítěti skloní, něco mu poví, a dítě už probíhá brankou k domu a za chvíli nebude o ničem vědět. Ani o tom, jak se otec za ní chvilku dívá, asi se mu cosi honí hlavou, a pak zase zvedne dvě přepravky plné dobrot o kterých se Karkulčině babičce ani nesnilo a následuje ostatní.

A já si jich skoro nevšímám, to až teď si tu scénku vybavuju (nebo vymýšlím?), protože když jsem tam reálně byl, myslel jsem si na svoje.

Myslel jsem na ten podivný pocit krásného dne těsně před katastrofou. A hlavně na to, že se nejedná o pocit, nebo o nějaké praštěné nápady, ale že je to vlastně něco dost blízkého realitě. I vzhledem k tomu, co za domy mám okolo sebe, a jakou dobu připomínají.

Stačilo by se té době trošku přiblížit, vrátit se zhruba někam, kde ty domy byly skoro nové, a dokonce několik zcela reálných katastrof by bylo velice blízko. Jen by nebylo před nimi, ale po nich, ať už za katastrofu označíme válku nebo to, co si tady bezprostředně po ní dělali lidi navzájem.

Kdyby člověk procházel tou ulicí tehdy, nemohl by si být naprosto vůbec jistý, jaké hrůzy se skrývají za okny. Čím prošel člověk, který támhle na dvorku vyklepává koberec. A co má za sebou ten tatínek, který zvedá dítě ze země?

Kde byl ještě před rokem či dvěma? Mučil ho někdo? Zabil někoho? Usiloval někdo o život jemu? Musel se dopustit nějakých rozhodnutí, na která nikdy nezapomene? Co když měl donedávna těch dětí víc? Co mu proběhne hlavou, když to nejmenší docela obyčejně upadne?

Vraťme se do přítomnosti. Je to snad o tolik jiné? Ne, pořád nemáme nejmenší tušení, čím kdo prošel. Snad jen na základě statistiky a nějakých reálií ve kterých žijeme můžeme předpokládat, že ty úplně nejzvrácenější nelidskosti za sebou takhle náhodně zahlédnutý člověk nemá, ale jinak nevíme nic.

A nevíme ani, co ho čeká. Jak dlouho se bude moci takhle láskyplně starat o svoje děti? Bude mít tu možnost aspoň do doby, než mu jeho péči hodí na hlavu?

Co když to skončí mnohem dřív. Co když se o ně bude muset starat za zcela jiných podmínek. Co když se dostane do nějaké tak šílené situace, že ten samý cit, který pohání jeho peněženku v supermarketu a postřeh při zachytávání kácejících se dětských nožiček povede k nutnosti probodnout někomu krk?

Může se to stát. Ani nemusíme hned strašit nějakým globálním neštěstím. Stačí, aby někdo usoudil, že v tomhle o trochu hezčím domě než okolní by byla větší šance ulovit cosi cenného. Pokud pak ten otec bude před takovým člověkem chránit sebe, ženu nebo děti, udělá, co je zapotřebí? Samozřejmě že udělá. Dobře to dopadne.

Jenže člověk má před sebou ten zbytek života i po šťastných koncích.

Bude s tím muset žít on - a třeba ani nezačne zobat nějaké prášky. Budou s tím muset žít jeho děti - a třeba stihnou ze svého traumatu vyrůst. A bude s tím muset žít ta, která je mu každou noc nejblíž.

Budou mít za sebou něco, o čem on možná občas neškodně fantazíruje a ujišťuje se, že by to zvládnul. Něco, co ji možná přiměje vidět v něm zas víc muže než toho svého domácího medvídka. Něco, o čem je snad snít v pořádku, ale žádný člověk s kouskem mozku v hlavě to ve skutečnosti zažít nechce. I když mu věříš a máš jistotu, že by se to nikdy neobrátilo proti tobě. Může tě stokrát tankovat představa že tvuj chlap je schopnej urazil někomu hlavu, ale pokud jsi duševně v pořádku, opravdu se nechceš každej den probouzet vedle někoho, o kom už víš naprosto jistě, čeho je schopnej. A o kom si zároveň dokola kladeš otázku, co ještě v sobě má.

Zhruba o takových a podobných věcech jsem uvažoval ve dnech následujících po té jedné neděli, a ani nebudu čekat na konec a prozradím rovnou proč, a co že se to tedy ten den stalo.

Já totiž někdy potřebuju hodně času, abych si některé nitky pospojoval. A tak, i když už mám mnoho měsíců nějakou představu, o čem bude můj třetí román, napřed mi vůbec nedošla ta spojitost. Až když jsem ve vzácných volných chvílích tu situaci rozebíral dokola, došlo mi, že tenhle motiv zcela rozdílných možností plynoucích z toho samého citu je klíčový právě pro tuhle plánovanou knihu.

Chápu, že to takhle zní pořád velmi neurčitě, a asi to neposkytuje ani dostatečně uspokojivé vysvětlení, proč o nějakém zrodu jednoho nápadu veřejně referuji. Zkusím vysvětlovat dál.

Ono jde totiž o to, že v knize samotné nebude prostor úplně vysvětlovat proč obsahuje, co obsahuje - dávám přednost tomu, být jako vypravěč co možná nejvíc neviditelný. Nebo o to aspoň chci usilovat, ušklíbám se při vědomí, jak to zatím dvakrát dopadlo.

Pořád ale platí, že i kdybych naprosto ke každé scéně, nebo snad i ke každému sebekratšímu dialogu dodal podobné či ještě zevrubnější vysvětlení, stejně si každý může cokoli vyložit naprosto jinak, než jsem zamýšlel. Každý si do toho vnese nějakou svoji zkušenost.

Tím se vracíme k tomu, že nemáme nikdy moc skutečnosti blízkou představu, co se v kom odehrává nebo co má za sebou - ať v dobrém nebo ve zlém.

Taky se nám tím do toho vplétá linka návaznosti na předchozí článek - při zmínce o Neilu Gaimanovi a jeho přednášce o knihovnách jsem totiž vynechal jedno z těch nejzásadnějších prohlášení, kterých se tam tehdy dopustil, a sice, že četba beletrie rozvíjí schopnost empatie.

A ne, opravdu tím není myšlen nějaký soucit. Lidé si to častou pletou.

Je tím myšlena, pokud se pokusím formulovat to co nejstručněji, ochota přiznat ostatním stejnou komplexitu osobnosti jako sobě.

Ten člověk na křižovatce se opravdu nezachoval tak, jak se zachoval, z nějaké touhy komplikovat vám jízdu. Váš nadřízený nemá zálibu ve vašem utrpení. A váš partner při tom úletu pravděpodobně nemyslel na vás.

Přiznat ostatním stejnou komplexitu osobnosti jako sobě... neznamená každému všechno omluvit, stejně jako by člověk neměl všechno omluvit sám sobě. Znamená to jen připustit, že jakékoli chování má nějaké důvody.

Kdo tohle aspoň trochu dokáže - a já netvrdím, že já ano - už vlastně nepotřebuje žádná pravidla slušného chování, žádný feminismus, žádné nic. Protože prostě vidí lidi jako lidi, a ne jako nějaké jemu škodící jevy, se kterými je zapotřebí bojovat.

Poznámka mimo čáru: ano, může se stát, že na vás je někdo protivný, protože mu to dělá radost. Ale takových lidí je mnohem míň, než si myslíte.

O téhle empatii mluvil Gaiman při vyjmenovávání benefitů četby příběhů, a zavadil jsem o ni já, když jsem si tak plánoval Nic nového pod sluncem.

Taky čtu něco jen pro zábavu. A něco abych si připadal chytře. A něco protože musím. Ale stejně ty nejsilnější čtenářské zkušenosti přinesl onen pobyt v cizí mysli - i kdyby "jen" autora, a ne jeho postavy.

Takže co se to v tu neděli stalo? Nic menšího než to, že jsem našel pojítko mezi začátkem a koncem románu, který je ještě daleko v budoucnosti.

Pořád chcete nějaký pádnější důvod, proč to tady celé píšu?

Tak třeba proto, abyste měli kam odkázat při setkání s někým kdo žije v představě, že literatura je jenom takový ňáký jako hezký skládání slovíček k sobě.

Protože není.

Sepsal Luko. Píše i další věci.