Kurt, Samuel, Henning & Terry
Přijdou dva detektivové do baru
Chtěl jsem tenhle text pěkně uvést zmínkou o tom, jak mě napadlo ho napsat. Jen velmi stručně prozradit, co mě přivedlo k tomu, abych napsal o setkání dvou lidí, kteří se nikdy setkat nemohli, protože žili každý v úplně jiném světě. Jenže pak jsem zjistil, že bez pomoci právě těchto dvou lidí asi nejsem schopen si vybavit ten moment, kdy se mi představa jejich setkání vylíhla v hlavě.
Ti dva lidé se jmenují Kurt Wallander a Samuel Elánius. Pokud je vám alespoň jedno z těch dvou jmen známé, asi už chápete, co jim bránilo zajít spolu na jedno - pocházejí doslova z různých vesmírů. Zároveň však právě díky tomu, že jsou oba vymyšlení, je možné všechny zábrany ignorovat a prostě je k tomu baru společně posadit.
Jeden venkovský policista z jihu Švédska, druhý člen a posléze šéf městské hlídky z největšího města Zeměplochy. Asi je jasné, proč právě tihle dva by si navzdory všem rozdílům měli o čem povídat - ale já bych opravdu rád zjistil, jak konkrétně ke mně ta myšlenka na jejich setkání přišla.
Obvykle mám problém spíš se svojí děravou pamětí, ale dokážu si nějak logicky odvodit, jak jeden nápad vyplynul z druhého, jaké slepé uličky jsem cestou minul a proč jsem došel právě tam, kde jsem. V tomhle případě je to tak trošku naopak: pamatuju si celkem přesně, kde jsem byl, dokonce bych mohl na mapě přesně najít tu ulici, kterou jsem se před čtyřmi dny vracel z hor do městečka, a jsem si poměrně jistý, za kterou zatáčkou už jsem si představoval, jak se tihle dva klaďasové sejdou. Jenom nevím, co přesně k té představě vedlo.
Byl jsem v horách, kam mě jen tak zničehonic napadlo si zajet. Dal jsem si okruh něco přes dvacet kilometrů, zjistil jsem, že mě mlha svedla z cesty, a vracel jsem se zpátky na to samé místo, kde jsem o pár hodin dříve vystoupil z vlaku. A pak najednou myslím na tyhle dva, jak by si zasloužili pěkně si spolu na chvíli sednout, protože (aspoň podle toho, jak já jsem si je při četbě představoval) by navzdory svým výrazným povahám našli brzo společnou řeč.
Nepřehrával jsem si jejich rozhovory nějak doslovně. Chybí mi ta Kunderova troufalost, se kterou nechal v záhrobí rozmlouvat Hemingwaye s Goethem. Šlo mi spíš o tu atmosféru vzájemného respektu, který by tihle dva bezpochyby k sobě pociťovali, protože by chápali, čím vším ten druhý při chytání zločinců prošel - byť jeden z nich při něm byl obklopen nástupem informačního věku a druhý magií. I když, to je vlastně spíš podobnost, než rozdíl.
Při tom pátrání po momentu, kdy poprvé jsem zahlédl tuhle dvojici společně hovořit v setmělém baru, si vybavuji jeden detail: na úplnou chviličku jsem zauvažoval, že bych k nim posadil ještě Phila Marlowa. Ale opravdu skoro okamžitě jsem tuhle myšlenku zavrhnul. Chandlerův detektiv je přece jen o dost jiná nátura, a hlavně, kdybych měl tu možnost, mnohem radši bych samotného jeho autora dovedl na jedno takové podobné setkání.
S kým by měl zajít na skleničku Raymond Chandler? Hádáte správně, s Jane Austen. Moment, ono to nebylo zjevné? Tak si je spolu představte: oba definovali jeden literární žánr (navíc dodneška spojovaný právě s jejich pohlavím - dokonalé protějšky), a oba jsou v rámci toho žánru dodnes namilionkrát parodováni, přičemž zároveň prvky sebeparodie obsahuje už jejich originál! Byli zkrátka oba příliš chytří na to, aby psali úplně vážně. A i když je dělilo více než sto let, měli by toho tolik, o čem si povídat, že by to vystačilo na celý seriál.
(Něco jako "Whisky a cit" nebo “Emma v jezeře”. To už by záleželo, kdo by to točil.)
Terry a Henning
Dostanu se k tomu, proč právě tihle dva detektivové patří k mým nejoblíbenějším literárním postavám. Ale asi by bylo vhodné napřed zmínit jejich autory, a zároveň zodpovědět otázku, jestli náhodou nemají něco společného i oni dva, tedy Terry Pratchett a Henning Mankell.
Tady jeden soukromý tip: pokud z jakéhokoli důvodu nemůžete přečíst tenhle článek najednou, velmi pečlivě si ho založte. Protože pokud by vás taky zradila paměť a nevybavili byste si ani jedno jméno, opravdu by nebyl dobrý nápad vyhledávat něco jako "čtyři starý chlapi". Neměli byste potom klidné spaní.
Samotného mě překvapilo, že kromě základní podobnosti (oba spisovatelé, i když jeden psal humoristickou fantasy a druhý realistické krimi, oba z podobné části Evropy, konkrétně z Buckinghamshire v Anglii a z kraje Härjedalen ve Švédsku) tihle dva pánové sdílejí rok narození…
Rok 1948 - kontext:
- Ve stejném roce se narodil napříkad Tony Iommy z Black Sabbath, Olivia Newton-John z Pomády a taky Juan Moreno y Herrera Jiménez, kterého možná znáte pod jménem Jean Reno.
- Válečný veterán Otto Friedly v Kalifornii založil motorkářský klub Hells Angels poté, co opustil svoje dosavadní uskupení Pissed Off Bastards.
- Valné shromáždění OSN přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv - ano, takhle mladý dokument to je.
- Ten samý rok o něco později byla taky založena Světová zdravotnická organizace - ano, takhle mladá organizace to je.
- V Československu se dostala k moci komunistická strana - a ať už si o ní a jejím odkazu myslíte cokoli, během následujích tří let začal být páchán zločin, ze kterého se střed Evropy nevzpamatoval dodnes: vznik Železné opony a výchova několika generací pokládajících izolaci od okolního světa za výhodu.
- A v témže roce vzniká KLDR, kde vládnoucí Korejská strana práce nějakým způsobem hospodaří dodnes.
…a náhodou i rok úmrtí: 2015, kdy Pratchett podlehl následkům Alzheimerovy choroby osm let poté, co mu byla diagnostikována, zatímco Mankell zemřel na rakovinu pouhý rok po veřejném oznámení této nemoci.
O roce 2015 nic psát nebudu. Ten si všichni pamatujeme, jako kdyby byl minulý týden, ne?
Tak dobře, pro představu jedna rychlá připomínka: v tom roce zemřel taky Lemmy Kilmister. Jak říkám, minulý týden.
Přesto to bude brzy deset let, co oba pánové dopsali. A já si teď dovolím prohlásit něco velmi, velmi subjektivního (jako ostatně všechno, co se tady objevuje): přijde mi, že zatímco v případě Terryho Pratchetta a Zeměplochy si více pamatujeme autora, se všemi těmi historkami o tom, jak byl v mládí mluvčí energetické společnosti a žertoval o jaderných elektrárnách, se všemi jeho typickými klobouky a špičkování s J. K. Rowling ("její knihy jsou nejprodávanější, moje se nejvíc kradou"), Mankellovým dědictvím je spíše než osobnost autora jeho dílo - ystadský detektiv se dočkává nových filmových verzí, máme už dokonce seriálového mladého Wallandera, a autor zůstává tak trochu v pozadí, což by ho, troufám si tvrdit, moc netrápilo. To, že se inspektor Wallander stal víceméně švédským kuturním dědictvím je celkem v souladu s Mankellovou snahou odpovídat svými detektivními romány na před více než třiceti lety položenou otázku "co se to se Švédskem děje?"
Ne že by se snad Mankell omezoval na Švédsko. Svými romány i svým reálným aktivismem dokazoval, že jeho humanismus je univerzální. Pratchett si však i díky svobodnějšímu žánru mohl dovolit být ještě univerzálnější, procházet svými knihami doslova mnohovesmírem, stejně jako to v případě potřeby dělal knihovník Neviditelné univerzity. A zároveň mu fantasy žánr umožňoval tu o kousek větší stylizaci ve skutečném životě, která snad přispěla k tomu, že kolem něj vzniknul o něco výraznější kult než kolem nějakého obyčejného stárnoucího bělocha ze Skandinávie, přestože když si onen kult odmyslíme, vlastně ti dva nebyli zase tak zásadně odlišní. A snad by si u té skleničky rozuměli podobně jako ty jejich dvě postavy, které jsem se rozhodl svést dohromady.
Samuel a Kurt
Ještě než se ti dva sejdou, konečně je trochu představím těm, kdo třeba o nich slyšeli, ale nejsou si tak docela jistí, jestli si je správně zařadili.
Kdo je komisař Wallander?
Vzhledem k všeobecné oblibě severské krimi by možná stačilo říct, že Kurt Wallander je zkrátka v mnoha ohledech typickým policistou, jaký se v tomto žánru objevuje. Ale protože je to můj oblíbený detektiv, mám potřebu tohle tvrzení trochu upřesnit.
Kurt Wallander je v první řadě realističtější než třeba takový hollywoodsky nadsazený Harry Hole. Nic proti Harrymu - v tom, jak si se zločinci efektně vyměňuje rány do obličeje, navazuje přesně na tu marlowovskou drsnou školu, kterou jsem taky měl vždycky v oblibě (rozhodně mi přišla víc cool než britští vyšetřovatelé, kteří se prožvaní od sendviče k čaji a na konci všechny sezvou do jedné místnosti, aby jim udělali přednášku o vlastní inteligenci a jen tak mimochodem ukázali prstem na vraha, který pak jenom poslušně nastaví ruce a nechá se odvést.) Ale Kurt je mnohem civilnější.
Je taky o něco méně nabručený než islandský Erlendur. Je spíš melancholický, než nervní. Může být, že konkrétně mezi těmito dvěma detektivy už hledám větší rozdíly, než mezi nimi jsou, že jsem třeba ovlivněn překladem nebo vlastním věkem, v jakém jsem knihy o nich četl. Anebo tím, že s Erlendurem nemám spojenou stylově natočenou britskou adaptaci. Nicméně se podle mě jejich odlišnost dá nejlépe ilustrovat na tom, jak rozdílné jsou jejich dcery: zatímco Erlendurova Eva Lind je závislá na drogách a horších věcech, Linda Wallander si s otcem tak nějak normálně nerozumí (a nakonec dokonce jde profesně v jeho stopách).
S dalšími severskými detektivy Kurta srovnávat nebudu, aby nevyšlo docela brzo najevo, jak málo jich znám. (Ale brzo bude ta nejlepší příležitost si znalosti rozšířit. Påskekrim 2024 se blíží.)
Kdo je Samuel Elánius?
Tak v první řadě, celým jménem Jeho Milost vévoda z Ankhu, velitel sir Samuel Elánius, tabulová služba. Cože, "Jeho Milost"? Neříkal jsem, že by prostě poklábosili s Kurtem jako dva obyčejní (ačkoli mimořádně schopní) poldové? Ale samozřejmě že ano. Elánius přišel ke svým titulům napůl proti své vůli, když se oženil se Sibylou, chovatelkou bahenních dráčků.
Teď abych vysvětloval, jak je to s těmi draky… ne, to nikam nevede; řeknu jen to podstatné pro ty, kdo se na svoje první seznámení s Elániem nebo Zeměplochou jako takovou teprve chystají. Knih s Elániem v hlavní roli, tedy těch o Noční/Městské hlídce, je v rámci série pouze osm. A tahle podsérie je to nejlepší, co Pratchett o Zeměploše napsal (já už na tu subjektivitu nebudu upozorňovat).
Vzpomínám si, že když jsem poprvé Zeměplochu objevil, pokoušel jsem se číst poctivě jeden díl po druhém. A asi na tom přístupu není nic špatného, když víte, co čekat. Když jste připraveni na to, že díly o Mrakoplašovi nebo Cohenovi parodují hrdinskou fantasy, díly o čarodějkách jsou o něco pohádkovější, feministicko-shakespearovštější… (přemýšlím, která skupina fanoušků by mě za tohle označení napadla jako první)
Každá ta podskupina zeměplošských knih je zábavná trochu jiným způsobem, a všechny jsou dobré. Ale díly s Hlídkou jsou podle mě zkrátka tak dobré, že už to není jenom zábava, ale Literatura. A je to nejvíce ze všeho způsobeno tím, jak je napsaný Samuel Elánius, jaký má vývoj a jak je v něčem jeho život opakem toho, který v našem světě vede Kurt Wallander.
Protože jestliže máme na jedné straně toho realistického policistu, který v mládí byl přece jen trochu idealista a až časem mu nějaké ty rozvody a boj se zlem trochu zmelancholizovaly povahu, Elánius na straně druhé je příklad člověka, který začínal naprosto na dně, a až postupně se z pasti chudoby, alkoholismu a cynismu vydrápal na úroveň toho zločinci nejobávanějšího velitele Hlídky, jaký kdy v Ankh-Morporku působil (aniž by snad cestou byť na okamžik zapomněl, odkud pochází, a nechal se unést tou "Svojí Milostí"). Přesto se, podle mě, tihle dva někde v průběhu svých cest setkali v natolik podobném nastavení, že by byla škoda, kdyby nezašli na to jedno… kakao. Protože Elánius nepije, a Wallander, i když si občas s nějakých tím starým přítelem v Rize rád přihnul, se svému společníkovi ohleduplně přizpůsobí. Beztak mnohem víc holduje kávě, než alkoholu.
Místo činu
Tak už jsou tam. Sedí trochu bokem, takže není slyšet, co si povídají. Ostatně, ani jeden z nich není zrovna žvanil. Mám pocit, že jejich porozumění bude spíš tichého typu. A i kdyby to došlo do fáze, že se budou předhánět v historkách z vyšetřování, já je nebudu šmírovat. A nejen ze slušnosti. Hlavně mám dost vlastních starostí.
Potřebuju totiž zjistit, jak to bylo s tím nápadem ty dva staré pardály vytrhnout z jejich přirozeného prostředí a přivést je do toho temného baru, kde asi nikdo jiný nesedí (Raymond a Jane si zatím nenašli místo v diáři; on píše zdrcující kritiku poslední řady Temného případu a ona se připravuje vysvětlit další skupince, že ti vojáci v P&P opravdu nebyli její komentář k britskému kolonialismu).
Takže podruhé tento týden sedím ve vlaku do těch samých hor, kde jsem ve středu zabloudil. Snad nebude nutné, abych prošel celou trasu; snad se mi rozsvítí, když projdu ten poslední úsek, kde vím s jistotou, že už jsem na ně myslel.
Občas po nich hodím očkem, jak tam tiše hovoří. Jak říkám, nemám tu drzost se jim míchat do hovoru, a nebudu předstírat, že vím, o čem se baví.
Ale kdyby náhodou… kdybych náhodou měl tu čest, že by mě nechali přijít trochu blíž, a kdyby je ještě větší náhodou zajímalo, co chytrého můžu povědět já jim, zeptal bych se, jenom pro jistotu, jestli se nezapomněli domluvit, že si to aspoň na chvilku vymění.
Říkám si, kdo by zažil větší šok.
Kurt Wallander, který by najednou potkával mágy a trolly a dokonce přímo ve svém sboru (protože co jiného by tam asi tak dělal?) by měl vlkodlaky a trpaslíky?
Nebo Samuel Elánius? Napřed by se zdálo, že ho nic nevykolejí. Prostě by se usídlil v Kurtově bytě na Mariagatan, a říkal by si, jak je náš svět oproti Zeměploše nudný… a najednou bum, mluví na něj počítače.
Ale nechce se mi tu představu úplně rozvíjet. Ještě jsem je nenechal pořádně si užít to setkání, které mě před čtyřmi dny napadlo jim navrhnout. Ještě nechám Wallandera dopít aspoň jedno kafe.
Druhý tip tohoto článku: kdyby vás napadlo hrát takovou hru, že si uvaříte kafe pokaždé, když si ho v knize dá Wallander, nedělejte to. Opět, neměli byste klidné spaní.
Uvažuju, že bych si dal taky jedno. Zasloužím si ho, po těch dalších dvou hodinách ve vlaku. Ale kde takhle večer v malém městečku?
A pak je to najednou jasné, a ani jsem nemusel vyrážet na ten menší okruh. Dám si ho totiž na tom samém místě, jako minule. Támhle na té benzínce.
Zastavil jsem se tam ve středu. A ještě se mnou nebyl ani jeden z těch policajtů. Vešel jsem dovnitř, a čekal, než paní doplní do kávovaru kelímky. Kdyby zrovna před chvílí nedošly, nestalo by se nic. Ale takhle jsem se tam půl minuty zdržel.
Půl minuty jsem stál kousek od kávovaru a napadlo mě, že už možná piju tu černou radost zase tak často, jako když jsem naposled četl o Kurtovi. A do toho jsem zkontroloval jízdní řád a zaradoval se, že už za chvilku budu sedět ve vlaku a číst Čaroprávnost, která mě před lety nebavila tolik jako díly o Hlídce, ale dneska ji oceňuju o trochu víc.
Tak takhle se mi tam propojili. Pak jsem šel na ten vlak, hlavu plnou jejich vysněného setkání, a možná, kdyby v "tichém oddílu" nebyli ti nejhlasitější cestující z celého vlaku, mohl jsem ten článek napsat rovnou cestou. Nezapomněl bych, kde se ten nápad vzal, a nemusel bych z toho dělat detektivku.
