O knihovnách poprvé: Probouzení mrtvých skladů papíru

Když se podívám na těch šest kousků textu, které jsem tady od začátku roku zveřejnil, nejsem si jistý, nakolik je mezi nimi zřejmé jiné pojítko než to, že někde pod povrchem sdělují můj přístup k věcem. Co se ale přehlédnout nedá, je fakt, že všechny ty texty byly na témata tak velkoryse rozlehlá, že by se o nich místo dvou a půl tisíce slov daly napsat celé knihovny - a v některých případech se to i děje, třeba s tím nešťastným Římem.

Není tedy náhoda, že zrovna na konci toho týdne, kdy jsem se rozhodl napsat cosi právě o knihovnách, tohoto hodlám poprvé využít a označit aktuální text jako první díl seriálu. Seriálu, ke kterému nemám vymyšlený jakýkoli řád - pokračování může přijít za dva týdny nebo za půl roku. Možná mi jde jen tak trochu o to, abych měl něco v ruce, až mi někdo pak vmete, že píšu zase o tom samém. Prostě poukážu na tuhle dnešní pomyslnou velkou jedničku, a jsem v suchu.

Sucho bylo i v Alexandrijské knihovně, když… ne. Dneska nebudu předstírat, že něco vím o dávné historii. Zůstanu pěkně v přítomnosti. Ačkoli, ne tak docela. Chci se vrátit do roku 2013, k jedné přednášce Neila Gaimana o významu knihoven, četby a denního snění. Ale ještě než Neila coby hosta vpustím do svého prostoru, vyřídím jedno extrémně pobuřující přiznání:

Možná více než čtrnáct let jsem nepřečetl papírovou knihu.

(Pro šťouraly, kteří by chtěli poukazovat na to, že jsem v nedávné době dokonce veřejně minimálně jednu papírovou knihu četl... ano. Asi dvě minuty, než byla hotová fotka.)

Z poznámek různě utroušených je asi zjevné, že nějaké knihy čtu - a když vyloučíme papír i audioknihy (ke kterým jsem si z nějakého důvodu nikdy úplně cestu nenašel, navzdory dávné oblibě rozhlasové četby na pokračování), zbývají nám knihy digitální. Ty tedy upřednostňuji, a dokonce jsem v radikálnějších chvílích byl ochoten prohlašovat, že tištěné slovo je mrtvé. Vlastně si to částečně myslím doteď navzdory tomu, že by mělo být i v mém zájmu, aby literatura byla šířena a prodávána ve všech podobách.

Rozpor v tom necítím - považuji za ideální stav takový, ve kterém papírová verze knih vychází ve velmi omezeném nákladu jako víceméně sběratelský předmět za spoustu peněz, zatímco předmětem spotřebním by byly v první řadě digitální kopie (kupované a hltané samozřejmě miliony hladových čtenářů; hladových možná dokonce doslova, protože e-knihy nemohou a nesmí být o mnoho levnější než jejich starší sestry, pokud nemají být převážně škvár).

Ale protože v ideálním světě nežijeme, ještě pořád převahou knih tištěných navazujeme na dobu, v níž proběhly moje první ochutnávky četby i konzumace ostatních typů umění. I ty byly tenkrát v první řadě hmatatelné: filmy si člověk pouštěl z videokazet a hudbu z takových lesklých placiček, které se dnes používají už jen k plašení fotofobů u cesty. Vlastnictvím typu a množství těchto fyzických nosičů tehdy člověk dával najevo dvě věci: vkus a zámožnost.

Dvě tomu odpovídající ponaučení jsem si z té doby odnesl i já:

• tedy ohledně vkusu, jak má takové správné hudební nebo literární dílo vypadat, jak má být propracované a promyšlené, jak se má v něm spojovat obsah s tím, v jakém se nachází obalu, že zkrátka hudební album není jen tak nějaká sada písniček a román nedělá počet stránek,
• a pokud šlo o zámožnost, moje představa, co to znamená být bohatý člověk, samozřejmě zahrnovala velmi rozsáhlou domácí knihovnu i osobní audiotéku.

To první mi zůstalo.

To druhé se začalo proměňovat velice záhy, a ještě před knihami to začalo hudbou. Když se stala dostupnější možnost získávat i přehrávat hudbu čistě digitálně, tedy bez nutnosti ji ukládat na jakoukoli pásku nebo kulatou placku - bavíme se tady o legálním získávání z tehdy existujících online hudebních obchodů - velice rychle jsem si na tuto skutečnost zvykl a pochopil, že fyzickou podobu těch děl k životu nepotřebuji.

Nicméně, protože novinky se těžko akceptují zcela hladce, přistupoval jsem tehdy k digitální sbírce stejně jako k té hmotné - bylo zapotřebí mít na disku všechno správně uspořádané, jen místo černé fixy na popisky člověk řádil v programu sloužícím ke správnému zadání metadat ke každému souboru. Pojmenovat vše podle stejných konvencí, opatřit každou skladbu obrázkem alba, ze kterého pochází, určit žánr - a proklínat interprety, kteří kreativně neustrnuli a nahráli různá alba žánrově odlišná.

Než došlo k dalšímu posunu a s nástupem streamované hudby jsem pochopil, že nakonec nepotřebuju vlastnit ani ty jemnohmotné kopie hudebních děl, už jsem i četl digitálně. Napřed na počítači, a od roku 2012 jsem vystřídal několik modelů elektronické čtečky - aniž bych tady propagoval konkrétní značku (Jeff nic neposlal, škudlil jeden plešatej), řeknu jen to, že vždy volím jednu z těch základních verzí, která skutečně umí jen zobrazovat knihy a není už více tabletem než čtečkou. I když nakonec se asi stejně nevyhnu tomu, že nějaký další kus bude barevný a ozvučený, vždycky budu vyhledávat co nejminimalističtější variantu, kde tím hlavním je text, od kterého se nenechám rušit ani špatně čitelným písmem, ani šustěním listů spojeným s knihami papírovými.

Takže, jak asi chápete, nepatřím k těm čtenářům s fetišem na tištěné knihy, kteří se rozplývají nad vůní papíru a mlsně  olizují barvu. Přesto samozřejmě vnímám knihu jako artefakt, jehož estetickou hodnotu nemohu neuznat, a snad ještě víc na mě působí estetika míst, kde se knihy shromažďují, kde zkrátka „knihovna se tyčí jako termitiště“ (Ajvaz, 1989 - Motorest v Průhonicích).

To se ale pořád bavíme o knihách-předmětech, ať něco váží nebo ne, a o knihovnách-úložištích knih. Ale knihovny přece nejsou sklady, jak víme. A tady nám do toho vstupuje pan Sand- Gaiman.

A ještě dvě krátké poznámky, než se budu věnovat Neilovi:

1. To, že jsem v digitálu našel svůj ideální způsob čtení, samozřejmě neznamená, že bych snad přečetl tolik knih, kolik bych si představoval. Stejně jako každý mám ten nikdy nekončící seznam (a popravdě doufám, že se ke konci nikdy ani neřiblížím - vzhledem k tomu, kolik je na světě dobrých knih, by "nemít co dalšího číst" znamenalo spíš to, že se ze mě stal člověk, který ztrácí zvědavost a chuť dozvídat se něco nového), a stejně jako každý si často říkám, že jsem mohl za uplynulý týden/měsíc/rok přečíst víc. Ani já nemám zázračný recept na to, jak číst víc - ačkoli, možná na konci prozradím něco, co se receptu trochu podobá.
2. Chci upozornit, že onen přepis Gaimanova proslovu není něco, na co bych narazil při rešersích pro tenhle článek. Ten text, který je v Guardianu zdarma k přečtení, pouze za cenu obtěžující výzvy k pořízení předplatného, jsem četl před několika lety, a utkvěl mi navzdory tomu, že s Gaimanem-autorem mám velmi komplikovaný vztah, a možná by mi narozdíl od zbytku světa ani tak docela nevadilo, kdyby už nikdy nic nenapsal.

Tak tedy, je pondělí 14. října 2013 a jsme v kulturním centrum Barbican v Londýně. (Shodou okolností je to přesně rok, co Rakušan Baumgartner skočil z výšky 39 kilometrů a překonal rychlost zvuku.)

Neil Gaiman, autor milionu knih (meh) a nejlepšího komiksu na světě (juhů), pod hlavičkou organizace The Reading Agency přednáší o tom, "Proč naše budoucnost závisí na knihovnách, čtení a snění?"

Svou přednášku uvádí faktickými údaji o tom, jak se z počtu (ne)čtoucích dětí, zde konkrétně ve věku 10-11 let, dá předpovědět budoucí kriminalita v dané lokalitě. Nikdo netvrdí, že vzdělané/gramotné společnosti se daří kompletní vymýcení zločinu - nicméně, ze sledování podílu gramotných dětí je možné spolehlivě odvodit a naplánovat, kolik budete za 15 let potřebovat míst ve věznicích.

Jinými slovy, jestli vás trápí zrušení nějaké pošty nebo co se kde staví za byty, možná by stálo za to věnovat přinejmenším stejnou pozornost tomu, jak daleko má mládež (i všichni ostatní) k nejbližšímu místu, kde si může zdarma půjčovat knihy. Doslova na tom záleží vaše budoucí bezpečnost - ale to už je moje poznámka. Zpátky k přednášce:

Gaiman se tam přes zmínky o vlastním čtenářském dětství, dostává například k tomu, jaký význam má četba sci-fi pro inovace v technologiích - a sice takový, že si ho všimli v Číně, a začali (po letech odmítání sci-fi coby pokleslého žánru) podporovat četbu vědecké fantastiky u svých nastupujících generací, aby i oni měli místo neustálého aplikování jinde vynalezených řešení svoje vlastní technologické giganty přinášející ony inovace, a aby tedy zvýšili svoji konkurenceschopnost. Což nám říká něco o konkurenceschopnosti naší - Gaiman mluví pochopitelně za Brity, ale u nás platí to samé: tam, kde děti čtou, jsou nejen bezpečnější ulice, ale obecně společnost zaměřená na zajímavější obory, než stavění a personální obsazení montoven.

Pokud se tedy shodneme a budeme vycházet z toho, že společnost s kladným přístupem k četbě je měřitelně zdravější, bohatší, a vůbec tak nějak příjemnější k životu, jak s tímto východiskem naložíme? Jak přimějeme děti k tomu, aby více četly?

(Děti, a lidi obecně - ono se to z nějakého důvodu pořád ještě rozděluje; k tomu mám snad jen Gaimanův citát o těch dobrých knihovnících, které potkal coby osmiletý: "Chovali se ke mně jako k dalšímu čtenáři - nic méně ani více - což znamenalo, že se ke mně chovali s respektem.")

Oč je odpověď prostší, o to důrazněji by měla zaznít: vůbec nijak. Hlavně za žádných okolností nenuťte děti číst, a neznechuťte jim tak po vzoru povinné četby i ty věci, které by mohly zbožňovat, pokud by si je našly samy. A tady zaznívá Gaimanovo silné prohlášení: stejně tak jim nesmíte bránit číst, co uznají za vhodné, i kdyby to byl totální balast. Ony se k té hodnotnější literatuře pročtou, a i kdyby ne, kdo jste, abyste určovali, co je pro koho hodnotné.

Jestliže tedy je receptem na více dětí nalézajících potěchu v četbě nechat je takzvaně na pokoji, jakou roli v tom mohou hrát knihovny?

Jít na to oklikou, tak jak to už mnoho knihoven dělá.

Čas od času narazím na informaci, že je v Česku nejvyšší hustota knihoven na světě. Je to informace, kterou nehodlám ověřovat, protože mi přijde naprosto nepodstatná - podstatnější je, jak ty knihovny fungují, a jestli díky nim lidi čtou, případně, jestli se v nich scházejí u příležitostí s knihami a kulturou obecně souvisejících.

Nemám ten pocit.

Ale taky nechci na tomhle místě řešit, co a proč nefunguje, z čeho jsou knihovníci otrávení, kde chybí peníze a kde vůle... kdo chce vést debaty o tom, proč něco nejde, ať si vezme všechno, co bylo řečeno o školství, a jenom vymění pár slovíček. Mě zajímají příklady, kde něco jde. A když se po nich rozhlížím, vidím je.

Řekl jsem, že způsobem, jak vést lidi k četbě, je nechat je na pokoji. Znamená to tedy, že mám něco proti tomu, aby se v knihovnách pořádala ta autorská čtení a podobně? Samozřejmě že ne. Akce tohoto typu jsou skvělá věc, ale jsou skvělá věc pro ty, kteří o ně už předem mají zájem. Tohle už je servis, nikoli misionářská činnost.

Tím, co další lidi k četbě přivede, je ta oklika - akce neliterárního typu. Jako když v Litvínově děti v knihovně pečou perníčky a hrají deskové hry. Cokoli, co způsobí, že pro ně prostředí knihovny bude přirozené, budou se tam vracet, a hlavně budou vědět, že existuje. Protože, i když se tomu možná někdo bude divit, lidi často nevědí, co jim tohle nejrozšířenější a nejlevnější společenské centrum umožňuje.

Uprostřed města, do kterého jsem se nedávno přistěhoval, je obrovská krajská knihovna. Pracují v ní lidé, kteří zjevně mají svoji práci rádi - kromě péče o miliardy knih pořádají besedy, literární soutěže a výstavy. Naneštěstí se to z jejich webu skoro nemáte šanci dozvědět, protože připlul z roku 97 nebo tak nějak, a je uživatelsky naprosto otřesný. Ale říkal jsem, že se nebudu vrtat ve věcech, které nefungují - zmiňuju to jenom proto, že podle všeho se v tomto ohledu něco děje, KK aktivně hledá nového markeťáka a třeba se něco posune.

Navzdory nepřehlednosti stránek naší knihovny jsem ale krátce po příchodu zjistil, že o dvě ulice vedle provozuje přidružené knihovní centrum, jehož přibližně třetinu tvoří nádherná čítárna, do které jsem si zvykl chodit.

Proč to říkám? Protože tím nejúčinnějším způsobem, jak vést další generace k četbě, je vlastní příklad. Ať se vám to líbí nebo ne, školy ani knihovny nenapraví to, co vaše děti vidí dělat vás. A protože jsem přece slíbil "recept" na to, jak víc číst.

Uvědomil jsem si totiž nedávno, že po tom všem, co musím přes den přečíst, už taky často nemám chuť si v rámci odpočinku "jen tak sednout s knížkou". Možná ta doba zase přijde, kdy bude pro mě četba relax bez závazků. Ale momentálně jsem pochopil, že mi prospěje když ji nebudu považovat za odpočinek, ale právě naopak, za ten nejdůležitější úkol, který si posunu na první místo.

Když jako první úkol dne splníte něco, co vás vlastně nestojí žádnou námahu, je to kus dobrého pocitu zadarmo. Jen tam bylo zapotřebí najít způsob, jak se nenechat hned zkraje dne rozptylovat čímkoli jiným, jak se zkrátka mentálně nastavit tak, že teď si jdu něco přečíst a všechno ostatní bude až později. A tak jsem začal chodit do čítárny.

Vzhledem k tomu, že čtu digitálně, a že čítárna neslouží jako skladiště svazků, jsem nejvíc stránek za dlouhou dobu přečetl v prostoru, který neobsahuje jedinou knihu.

Sepsal Luko. Píše i další věci.