Jak padl Řím do oka prorokům zkázy

Cyklus

Možná vás ani v nejmenším nezajímá výtvarné umění. Možná nevíte o dějinách nic než to, že se v jejich průběhu lidi navzájem propichovali. A možná jste se nějakým zázrakem dnes poprvé octli na internetu - takovém případě vám gratuluji, že jste hned takhle na začátek zabloudili právě sem.

I v případě velice nepravděpodobného splnění všech těchto podmínek je celkem jisté, že jste někdy zahlédli přinejmenším jeden obraz z cyklu Thomase Colea "Cesta impéria". Tento anglicko-americký krajinář, který stihl prožít celý svůj život v první polovině devatenáctého století, na pěti plátnech znázornil pět zásadních momentů fiktivní starověké říše, která na první pohled prozrazuje inspiraci antickým Římem (včetně řeckého vlivu ve druhé pětině).

Než se dostaneme k otázce, zda autor těmi obrazy náhodou nechtěl cosi sdělit, pojďme se odpíchnout od toho, že stručně představíme jejich obsah. A tím myslím skutečně nejstručněji jak to jde, protože kdo si je chce prohlížet dopodrobna, už je má jistě vedle vyhledané.

První ze série zachycuje nezkrocenou krajinu bez znatelného vlivu člověka. Na druhém obraze máme počátky zemědělství, a podle skromného chrámu v dáli i náboženství. Třetí je výjev vrcholně rozmáchlé civilizace antického střihu, pak přichází na řadu obraz plný destrukce, a cyklus je uzavřen postapokalyptickou vizí, která coby pouhá vzpomínka na někdejší obyvatele připomíná divokost a nevinnost úvodní situace.

Pokud se mi povedlo předchozím odstavcem vystihnout, co na obrazech můžeme vidět, vlastně už není ohledně autorem zamýšleného poselství co řešit. Protože vy už teď víte, co chtěl odvyprávět, že? Víte to, aniž byste studovali teorii sociálních cyklů, a aniž byste byli obeznámeni s Colovým době poplatným romantismem, jenž ho vedl k tomu, že považoval za ideální stav světa časy předcivilizační, raně zemědělské.

Jak je možné, že je vám ten příběh vzestupu a pádu tak důvěrně známý?

Snad je to tím, že se jako jednu z prvních věcí naučíme chápat cyklické jevy. Střídání dne a noci, pak větších časových celků jako roční období, a nakonec si do obou směrů toku času, který nás obklopuje, promítáme čistě abstraktní obsah: příběhy a jejich pravidla. Pomáhají nám chápat, nebo si namlouvat, že chápeme, proč se věci dějí.

Jedním z nejsrozumitelnějších je příběh o tom, jak něco roste, až to praskne. A i když jeho varování před nenasytností nebereme vážně a stejně chceme pořád víc, známe ho skutečně nazpaměť.

Stejně tak známe varování před kolapsem námi budovaného světa - ať už nám vyprávěli o soudném dni v kostele nebo poněkud více cool způsobem na VOD platformách (lidé s delší osobní historií si laskavě zamění VOD za VHS). A snad ještě lépe známe ten jeden konkrétní příběh, ten o Římské říši. Nebo si myslíme, že ho známe, protože si ho ochotně necháváme dokola připomínat. Hlavně jeho závěr. Hlavně tu část o tom, jak a proč její sláva skončila.

Neopakovatelný

Prvním problémem onoho "pádu" je to, že nešlo o žádnou konkrétní událost, ale pozvolný proces. To pro vás zřejmě není žádná novinka, ale pojďme se podívat, jak moc pozvolný proces to byl:

(Následují jediné tři letopočty v celém článku. O historii se dá vyprávět i bez kalkulačky.)

• v roce 395 se Římská říše dělí na západní a východní část; nic nezaniká
• v roce 476 germánský vůdce sesazuje císaře té západní části a ujímá se vlády coby první neřímský panovník; nic nezaniká
• v roce 1453 osmanští Turci dobývají hlavní město té východní části; tento moment by se dal považovat za konec, nicméně o něco více na západ už pár století prosperuje stát ideově navazující na původní Řím: Svatá říše římská

Proč jsem se v tomhle jediném místě neobešel bez čísel? Protože když se na ně podíváme, nemůžeme se ubránit jednomu docela jednoduchému výpočtu: mezi tím prvním a třetím je rozdíl více než tisíc let. A to jsme začali počítat od doby, kdy začíná "padat". Kdyby se nějaký můj projekt rozpadal tisíc let, asi bych se podivoval nad tím, že je někdo schopen považovat za jeho dominantní vlastnost to, že skončil.

Pojďme dál. Co se děje v době, kdy už tedy Imperium Romanum neexistuje? Již zmíněná Říše s přídomkem Svatá není osamocena v tom, že na něj nějakým způsobem navazuje. Když ruský mnich Filofej chce dodat svojí zemi na důležitosti, označuje Moskvu za "Třetí Řím" (přičemž druhým byl v této logice Istanbul, tedy do onoho podlehnutí tureckým dělům). Pak tady máme celou evropskou renesanci, čerpající v duchu hesla ad fontes z antiky, tedy zejména z římské antiky. O něco později přichází Thomas Cole, a když chce malbou cosi povědět o Spojených státech své doby, používá starověký Řím jako nejsrozumitelnější nosič svého poselství.

Takto můžeme pokračovat až k dnešku. Ať si to uvědomujeme nebo ne, každý den narážíme na Římem inspirované příklady technických řešení, zákonů, architektury. A i kdybychom zůstali celý den sedět sami doma, pro zhruba 3 miliardy z nás platí, že i samotné naše myšlení se odehrává v jazyce vycházejícím z latiny.

• Používáme stejný kalendář. Dobře, možná ho pan Cézar okopíroval od Egypťanů. Možná jsme si ho na přelomu středověku a novověku museli trošku přepočítat, aby se nám nepředbíhaly planety. Ale minimálně ten první leden jako začátek roku zůstal pěkně podle Římanů.
• Presumpce neviny, možnost odvolání, zásada "lépe nechat zločince bez trestu než potrestat nevinného" - Římani.
• Reklama, marketing, ochodní známky? Ano, už tehdejší obchodníci používali velké cedule k upoutání a vlastní jméno vyryté do produktu jako známku kvality. Vládci se pak svými úspěchy chlubili na mincích.
• Noviny. Pravda, byly psané ručně, ale vycházely denně.
• Kromě Země a Uranu jsou všechny planety naší sluneční soustavy pojmenovány podle římských bohů. A mimoto Klaudios Ptolemaios pojmenoval 48 z 88 dnes rozeznávaných souhvězdí.
• Ostatně, jak se říká mezi latiníky: Lorem Ipsum Dolor...

Pokud se tedy neurvale eurocentricky zaměřím na tu část světa, ve které žiju já a pravděpodobně i vy, Imperium Romanum je nejúspěšnějším státním útvarem historie.

Opět, s největší pravděpodobností pro vás tohle není novinka. Tak proč to tady vykládám, kam se chci připomínkou těchto celkem obecně známých faktů dostat?

V tuhle chvíli ještě hlouběji do minulosti.

Klimatické optimum

Dobře, na chvíli vynecháme slovíčkaření o tom, co znamená a neznamená konec nějaké říše. Antický Řím jako oficiální státní útvar neexistuje, a byť jeho kulturní dědictví přetrvává, musel přece jen nějak skončit. Jak a proč? Těch pokusů o vysvětlení jeho pozvolné transformace do toho, čemu dneska říkáme Evropa, existují stovky.

To si nevymýšlím. Jsou jich opravdu stovky. Existují totiž lidé, kteří za plnohodnotné hypotézy považují snad i jednotlivá slovníková hesla. Tak se nám na seznam dostal celibát, egoismus, malárie, příliš mnoho svobod, příliš mnoho nesvobody, útoky Slovanů, veřejné lázně a tuny dalších.

Pojďme to vzít z opačného konce. Protože stejně jako zánik, ani zrození a vzestup nejslavnější říše dějin se nedá shrnout jako nějakou jednorázovou událost. Ostatně rčení, že ho nepostavili za den, se objevuje i ve zcela nesouvisejících textech písní. Ale jak přesně ho stavěli, respektive čím to bylo, že se podařilo ho postavit tak úspěšně?

Kdo hledá jednoduchá a stoprocentně ověřitelná vysvětlení, nepochodí ani tady. Některé okolnosti však můžeme považovat víceméně za nezpochybnitelné: vedle toho, že se zrod nové říše v oblasti středozemí trefil do přesně té správné doby, kdy mohl na jedné straně čerpat řecké vlivy a na druhé ještě nebyl ohrožený Kartágem, jeho rozvoji v samém začátku pomohl jev nazývaný jako římské klimatické optimum.

To velmi stručně řečeno znamená, že bylo teplo. Teplo znamená úrodu. A úroda znamená moc. Pokud si při zmínce o římanech představíte v první řadě naleštěné přilby pochodující od vesnice k vesnici, představujete si správně - ale ty chlapíky rozšiřující vliv vznikajícího impéria o nová území je zapotřebí něčím nakrmit. A tady nám najednou dozrávalo obilí dvakrát ročně. Samo o sobě by přívětivé podnebí nestačilo, ale důkazem mimořádné přívětivosti tohoto konkrétního období je fakt, že ve stejné době se rozkvětu dočkala i starověká Čína pod vládou dynastie Chan.

A pak už se nám nabaluje jedno k druhému. Například silnice, které se budovaly z velké části právě pro potřeby armády: ono se totiž neříká "všechny cesty vedou do Říma" kvůli tomu, že tam bydlí šéf křesťanů. Říká se to v reakci na kvalitu provedení a množství těch cest.

Klimatické pesimum

Nechte mě hádat, na co myslíte. Teď očekáváte, že přeskočím většinu starořímské historie, a zaměřím se zase na těch posledních několik století, kdy "padal". Očekáváte, že tak jako v případě zrodu budu i hroucení téhle říše vysvětlovat klimatickými podmínkami.

Trefil jsem se? Dobře, možná jsem tomu trochu napomohl tím posledním mezititulkem. Ale to není jediný důvod. Čekáte, že konec bude zrcadlit začátek, protože jste tak zkrátka zvyklí. Protože tak to přece dává smysl. Tak se příběhy vyprávějí.

Možná je načase si všimnout, že dějiny nejsou příběh. I když jsou v nich králové a bitvy a někdy dokonce boj dobra se zlem. Historie není napsaná, ale odehraná. Historie byla kdysi skutečnost, a stejně jako pro naši aktuální skutečnost se proto na ni nedají naroubovat přímočará vysvětlení, přestože to kdekdo zkouší.

Když od navrhovaných vysvětlení konce římské říše odečteme ty nejabsurdnější, mezi zbylými se nemusíme rozhodovat. Platí zřejmě mnoho z nich najednou:

• ano, impérium se částečně hroutilo samo od sebe, protože bylo příliš rozrostlé na efektivní správu a ani ty slavné silnice mu nepomohly
• ano, na impérium dorážely ze severu germánské kmeny; právě ty kmeny, které následně spojením svých kořenů s římským dědictvím vytvořily křesťanskou Evropu
• ano, v Římě bujela korupce, intriky, inflace, nemoci, všelijaké nepříjemné jevy - tak jako každém státě, který nevydává většinu rozpočtu na předstírání, že se v něm takové věci nedějí
• a ano, podle některých výzkumů mohla k nasměrování impéria do poněkud přezrálého stavu napomoci klimatická změna - narozdíl ode dneška se nejednalo o oteplování, ale ochlazení, ovlivněné například i vyšší sopečnou aktivitou ve středozemí
• ne, impérium se nerozdrolilo kvůli tomu, že císař Heliogabalus nosil ženské šaty a nechával se oslovovat v ženském rodě; něco takového žádnou civilizaci v historii nepoložilo, a civilizace, která by se tím položit nechala, si nic jiného nezaslouží

Zmínil jsem nejméně dvakrát od začátku článku, že "tohle pro vás možná není žádná novinka". Navzdory některým střípkům zajímavostí, kterými jsem se pokusil tento text prošpikovat, je dost možné, že i teď čtete něco, co jste dávno věděli.

Podstatné však je, že všechno co je zde napsáno, bez nejmenších pochyb vědí všichni ti, kdo vám o pádu Říma tak rádi vyprávějí.

Vědí, o jak komplexní souhru faktorů se jednalo - a přesto se uchylují ke zjednodušujícím zkratkám. Vědí, že se minulost nedá v poměru jedna ku jedné přirovnávat k současnosti - a přesto po takových příměrech sahají tam, kde se jim to vyplatí, kde můžou říct něco, co se vám líbí slyšet. Vědí, že u žádného jevu z minulosti se nedá objektivně bez nejmenších pochyb identifikovat příčina - a přesto tak činí, a za příčiny prohlašují to, co se jim nebo vám nelíbí dneska.

U faktů raději předstírají neznalost, a při smyšlenkách jistotu.

Můžete se domýšlet, co tím sledují. Na jaké nejnižší lidské pudy se zaměřují. Kam vás chtějí vmanipulovat.

Anebo... se jich můžete prostě zeptat.

Až zase uslyšíte někoho sebejistě vykládat při pohledu na nějaký "dnešní výmysl", že "takhle padl Řím"... zastavte ho. Usmějte se na něj. A zeptejte se ho:

"A v čem dalším lžete?"

Sepsal Luko. Píše i další věci.