La Belle Époque je v očích pozorovatele

Pár omylů

Je nedělní odpoledne někdy mezi roky 1870 a 1914. Od zamlžených hor přijíždí v oblaku páry vlak, dámy v šatech se širokými rukávy se ovívají vějíři a o kus dál nějaký muž umírá v souboji na pistole smrtí bolestivou, ale čestnou. Prostě scéna jako z reklamy na lázeňské oplatky.

Slunce spěchající do Monetových zahrad se nechá zastínit snad jen houfem vzducholodí, obyvatelstvo se hrne do stále větších a bohatších měst, všude kultura, prosperita, mír, a když Charles Peguy říká, že svět se za posledních 30 let změnil víc než za celou dobu od narození Krista, nikdo v tom výroku nehledá stesky nad změnami k horšímu.

Každý s nadšením vyhlíží začátek úžasného dvacátého století, jehož nástup společnosti dopřává pokrok nevídaných měřítek. I ti nejchudší mají prospěch z technologických novinek usnadňujících život, a kdo má jen trochu na rozhazování, může se dosyta bavit: ať už počestně přes den četbou románů na pokračování, vycházejících v novinách, nebo po večerech v divadle či kasinu. A  kdo patří ke šťastlivcům obývajícím v té době Paříž, tomu bezpochyby rozdráždí představivost zasvěcená zmínka o kabaretu Moulin Rouge.

Nahlížený s odstupem více než století ztrácí dokonce i noční život té nejhrubší povahy všechny odpudivé stránky a jeví se roztomile nevinným. Hudba je neúnavně rozverná, kankán se tančí čistě pro radost, nikoli v zoufalé snaze zajistit si základní živobytí, pije se bez následků a všechny temné uličky vedou spolehlivě domů. Vždyť Jack Rozparovač je někde na druhé straně kanálu a strašidelné historky o jeho činech jsou tak vzdálené skutečnosti, že se podobají pohádkám.

Zkrátka bezstarostné časy, kdy už je dávno po všech válkách, a revoluce nás čekají jenom ty dobré. Vedle vlaků, na které už jsme pár desetiletí zvyklí, můžeme jezdit i těmi městskými, dokonce i pod zemí. Stavíme ty nejimpozantnější domy v historii, a když se podíváme někam, kde to neznáme, můžeme se tam nechat vyfotografovat - samozřejmě v těch nejkrásnějších šatech od Jeanne Paquin.

Do koloniálu i k řezníkovi posíláme kluka s tím, že zaplatíme na konci měsíce jako vždy. Dokonce i nákupní seznamy píšeme písmem jak z Muchova plakátu k Samaritánce. Počet smrtelných chorob klesá zásluhou překotně se rozvíjející medicíny, a i s těmi sociálními nerovnostmi si poradíme pomocí nově se líhnoucích receptů na uspořádání společnosti. Všichni se nadšeně řítíme do budoucnosti, která už je vlastně tady, a užíváme si jejích výhod a plodů.

Doslova žijeme jako v operetě.

Ehm... Takhle to asi nebylo, že? Lidé nemají ve zvyku říkat právě teď se nacházíme v úžasné době, pojďme z ní vytřískat co se dá. Ne, lidé jsou si zpravidla vědomi všech starostí a svízelí/ů, které se až při zpětném hodnocení dají velkoryse přehlédnout. A není to nic divného. Ať už patří k věčně žehrajícím na osud, nebo mají přece jen trochu radostnější povahu, ani jedni nebývají zvyklí na potkání vykřikovat cosi o tom, že právě teď probíhají krásné časy. To až později se přikrášlují buď roky našeho vlastního mládí, nebo s ještě troufalejšími odklony od skutečnosti doba, kterou jsme ani nezažili.

Jak to tedy bylo s oním obdobím zapsaným do dějin pod názvem La Belle Époque? Byla to nakonec opravdu doba, která nevynikala žádnou obzvláštní krásou, dokud se nedočkala možnosti srovnání s následnými hrůzami dvou světových válek? Prožívali ji van Goghovi současníci beze stopy vzruchu, s pocitem, že roky tak nějak plynou? Nebo ji dokonce, dokud probíhala, považovali za mnohem rozporuplnější než se nám jeví dnes, kdy z ní zůstalo jen to esteticky hodnotné a technologicky prospěšné, co přinesla?

Pár pravd

Pojďme si napřed ujasnit, o jaké době se bavíme. Termín Belle Époque označuje několik dekád, kterými vyvrcholilo dlouhé devatenácté století. Začátek přesně stanovit nelze, ale běžně jej umisťujeme zhruba mezi roky 1870–1890. S koncem je to jasnější: ona epocha končí příchodem první světové války v roce 1914.

Není zcela jasné, jestli se jí tak začalo říkat spontánně mezi lidmi, nebo teprve později zlidověl název rozhlasového pořadu „Ah! La Belle Époque“, kterým se Francie pokoušela zahnat chmury na počátku té další světové války. Ať se však ono pojmenování uchytilo jakýmkoli způsobem, v každém případě označovalo zpětně dobu již minulou. Jedná se tedy o retrospektivní chrononymum.

A jak je to s tím devatenáctým stoletím? Proč se mu říká dlouhé?

• O autorství tohoto pojmenování se dělí sovětský historik Ehrenburg s britským kolegou Hobsbawmem. Chtěli jím dát najevo, že k onomu století jaksi logicky náleží události, které mu předcházely, tedy vše kolem francouzské revoluce se začátkem v roce 1789, a na druhé straně je protaženo... až k vypuknutí první světové, tedy opět do roku 1914.
• Pan Hobsbawm ještě zkoušel prosadit termín krátké 20. století, což se mu úplně nepodařilo. Podle mě je to škoda, protože moje zkušenost je opravdu taková, že 20. století trvalo pouhých deset let a bylo po něm.

Ve chvíli, kdy si přestaneme ony časy romanticky přikrášlovat a pokusíme se je popsat o něco neutrálněji, uvidíme i tak velice působivá léta plná pokroku.

• Nicolaus Otto vynalézá první kolojezd se spalovacím motorem (dnes známý jako automobil)
• George Eastman činí již delší dobu známé médium fotografie dosažitelnějším díky odpadnutí nutnosti nosit s sebou těžké vybavení
• Pánové Maxwell, Hertz a Tesla navzájem navazují na svoji práci a přibližují tak vznik rádia
• Gregor Mendel má už dávno publikovaný svůj výzkum dědičnosti pod názvem Versuche über Pflanzen-Hybriden
• Roland Garos poprvé přelétává Středozemní moře
• Pasteur pasterizuje, Röntgen rentgenuje, a pánové Diesel, Siemens a Nobel se věnují zase těm svým oborům a zřejmě sami netuší, že se jejich jména stanou součástí slovníku lidí z daleké budoucnosti, kteří si často ani nevzpomenou na jejich nositele

Jméno Rolanda Garrose dnes lidé znají asi zejména proto, že jsou po něm pojmenovány jakési stadiony a turnaje. Uveďme tedy na pravou míru, že ve skutečnosti se jednalo o pilota, nikoli o tenistu (hrál spíše rugby), který si svoje místo v historii zajistil mimo jiné právě tím, že v jednoplošníku Morane-Saulnier G úspěšně přeletěl Středozemní moře, což mu trvalo osm hodin a zvládnul cestou vyřešit přímo ve vzduchu dvě poruchy motoru.

Pochopit, o jak fascinující výkon šlo, nám pomůže připomínka, že když o pouhé dva roky dříve Jan Kašpar zvládnul doletět z Pardubic do Prahy, přišlo se na jeho příští přistání podívat 15.000 lidí a dodneška má v Pardubicích sochu.

Garrosovi se mimo jiné připisovalo vybojování první letecké bitvy v historii, při níž měl v prvním roce světové války napálit se svým letadlem (=obětovat vlastní život) do německého Zeppelinu, a tak jej eliminovat. Pravdivost této historky však vyvrátil sám vzduchoplavec tím, že se další den procházel nezraněn po Paříži.

Dobře, to máme samé fyziky, přírodovědce, konstruktéry… a kde je ta krása, obsažená v názvu? Kde je ta móda, umění, životní styl? Zůstaňme u módy; člověk se přece jen častěji obléká, než chodí do galerie.

Ta největší zemětřesení spočívající ve zjednodušování a úbytku použitého materiálu měla přijít až o jednu či dvě historické etapy později. A tak, i když se poslední dekádě devatenáctého století někdy říká Naughty Nineties, z dnešního pohledu byla samozřejmě móda přelomu devatenáctého a dvacátého století velmi tradiční, zdobná a opulentní; zkrátka se stále ještě vyznačovala tím, co nás dnes přitahuje na příbězích třeba o dalších sto let starších, ale zároveň už proběhla industriální revoluce. Zkrátka si představte, že pan Rochester místo koně jezdí na motocyklu.

Tak dobře, proč Naughty Nineties? Souvisí to samozřejmě s tím, jak se oblékaly a chovaly ženy - ty, které na to měly. A těch přibývalo, mimo jiné díky tomu, že se jich stále více stávalo nezávislými na svém... majiteli - ano, stále ještě se bavíme o době, kdy to, jaká sada orgánů na vás zbyla, rozhodlo o vašich právech a možnostech. O tom, jestli vůbec budete plnohodnotný člověk. Tohle se začínalo pomalu měnit. A tím myslím opravdu pomalu.

Nepředstavujme si, že třeba v roce 1890 začaly zničehonic podávat žádosti o rozvod, zakládat si OF a pálit podprsenky (naopak - jejich vynalezení v roce 1910 už se nemohly dočkat, aby si užily aspoň trochu pohodlí ve srovnání s korzety). Ne, nebyl to tehdy až takový posun. Ty devadesátky devatenáctého století byly naughty jen a pouze díky srovnání s dosavadní upjatou morálkou viktoriánské éry. V takovém kontextu bylo nehorázným vodvazem vůbec pomyslet na to, že se člověk chce jakkoli bavit.

Ale nešlo jen o ženy. Oscar Wilde, coby stylově perverzní dekadent... moment. Teď bych mohl vyjmenovávat všechny ty umělce a bouřliváky, a mělo by to cosi společného s výše umístěným seznamem vynálezců a techniků - šlo by o úspěšné muže. Ale co takový obyčejný člověk - muž?

Jestliže jsme zmínili postavení žen, sluší se dodat, že takový obyčejný chlapík, který nebyl urozený, bohatý či neobyčejně nadaný, neměl šanci se na tom společenském žebříčku posunout příliš vysoko nad chudáka ženskou. I v tomhle případě však docházelo k mírným změnám - i muži prostého původu se osvobozovali od svých pánů a s náznakem velmi, velmi částečné finanční svobody mohli roztáčet peníze ve víru zábavy. (Přičemž nezanedbatelná část těch peněz byla utracena v londýnských gay barech, známých pod označením Molly House.)

Říkal jsem „podíváme se na tu dobu bez romantizujícího přikrášlování“, ale ony z toho vylézají zase samé příjemné věci, že? Rozvoj svobody jednotlivce, vědecký pokrok, hudba a umění, jež považujeme za krásné, protože si přes filtr času můžeme vybrat jen to, co se nám líbí… tak kde je ta druhá stránka, kde je ten háček?

Jednoduše - pro mnohé byl právě v tomhle. Právě v těch věcech, které podle dnešních měřítek hodnotíme kladně. Lidi byli kromě svých běžných starostí a obav (jak uživit rodinu, co když onemocním, co když se po období klidu panujícím od prusko-francouzské války začne válčit zase…) zneklidněni i tím, kolik nových věcí se objevuje a jak se svět kolem nich mění. Už vám to začíná připomínat dobu, kterou znáte nejlíp se všech?

Úzkost z toho, že se ten náš starý dobrý svět mění, se stejně jako dnes projevovala různě. Od nejobyčejnějšího brblání nad zkaženou mládeží až po umělecká vyjádření nervozity z budoucnosti... i z tehdejší současnosti. A tak vzniká společenská atmosféra, které říkáme Fin de siècle, neboli Konec století, a ve které obavy z degenerace, dekadence a demotivace vedou ke vzniku děl degenerovaných, dekadentních a demotivujících. Nevíte, co si pod tím představit? Ale víte: Munchův Výkřik potkáváte dodnes, ať už jeho původní podobu, nebo miliony postmoderních variací na něj.

Edward Munch, norský malíř ovlivněný v Paříži van Goghem, Gauguinem a Toulouse-Lautrecem, tvořil různé verze tohoto obrazu mezi lety 1893 a 1910. Ono ikonické rudé nebe, které se mu coby skutečný atmosférický jev zapsalo do paměti v roce 1883 při výbuchu indonéské sopky Krakatoa, použil ještě na dvou podobných obrazech. Jejich názvy vás nemůžou překvapit: jmenují se Úzkost a Beznaděj.

O vzniku samotného Výkřiku Munch poznamenal toto:

"Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo za horu nad městem a fjordem – pocítil jsem nápor smutku – nebe se náhle změnilo v krvavou červeň. Zastavil jsem se, opřel o zábradlí, smrtelně unaven – přátelé se po mně ohlédli a pokračovali dál – díval jsem se na plápolajícími mraky nad fjordem, byly jak krev a meč, a město – modročerný fjord a město – mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy – cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou."

Co to má znamenat? Nebyly náhodou dřívější časy plné alfasamců bez emocí? Kde se tam vzal takto mileniálně-zetkový jedinec?

Pár svobod

"Historie se opakuje," říkávají lidé, a já to nemám rád. Platí to samé, co u většiny často opakovaných frází: není to pravda. Historie má sklony soustředit k sobě podobné projevy, protože zkrátka ze sebe navzájem logicky vycházejí. Ale hlavně mě nebaví, v jakých souvislostech zrovna tahla floskule bývá vytažena - obvykle se tím dává najevo, co hrozného máme očekávat.

O co mi tedy jde? Jestliže hledám v dobrém i ve zlém podobnosti mezi dneškem a obdobím předcházejícím dvěma světovým válkám, chci tím naznačit, co máme očekávat, nebo naopak upozornit, že není třeba obávat se opakování stejných vzorců? Ani jedno. Nepoužívám historii k věštění budoucnosti. To přenechám těm, kdo mají ve zvyku ze svých hlubokých znalostí starého Egypta vyvozovat cosi o dnešku, jako kdyby dějiny podléhaly těm nejpřímočařejším fyzikálním zákonům.

Nesnažím se dokázat, že ona doba byla nakonec navlas stejná jako ta naše, nebo že je nakonec úplně jedno, v jakém století člověk náhodou má příležitost prožít svůj život. Neměl bych ani tolik troufalosti tvrdit s jistotou, že se na naši dobu bude jednou vzpomínat se stejnou mírou idealizace, že se bude říkat "Zlatý věk na začátku milénia" nebo tak něco. Nepředvídám ani budoucnost samotnou, ani budoucí hodnocení dneška, protože mi na něm nezáleží.

Záleží mi mnohem víc na tom, jak se k stavíme k tomu, co nás aktuálně obklopuje, a jak si vybíráme, čím se obklopovat budeme. Pointa prozrazená názvem tohoto textu nemůže být přímočařejší.

Můžete mi začít vyjmenovávat, co právě vám objektivně brání vidět spíš to dobré kolem sebe. A já vám na to předložím statistiky, o kolik horší podmínky byste objektivně zažívali kdykoli v minulosti. To nikam nevede. Protože tady o žádnou objektivitu nejde. Jde o pohled naprosto osobní, zaujatý, předpojatý. A čím je osobnější, tím větší svobodu máte zvolit si, jaký bude.

Můžete sdílet na sockách nostalgické obrázky s popiskem "Proč už se dnes lidé neoblékají takhle, fňuk"... a nebo se tak oblíct, a nestarat se co mají na sobě ostatní. Můžete se rozhořčovat nad "dnešní" hudbou... a nebo si zatraceně pustit co chcete, a nechat lidi ať se baví. Můžete najít tisíc důvodů, proč považovat za hloupé to, jakým způsobem kdo tráví čas... a nebo se na to vykašlat a jít do divadla.

Nejjednodušší příklad - ať jakkoli staří, jakkoli zabezpečení, ať žijete ve městě nebo na venkově, všichni shodně trávíte obrovskou část dne v digitálním prostoru. A tady už snad nikdo nemůže zpochybnit, že záleží na každém, jak si ten virtuální prostor přizpůsobí. Jestli bude mít na telefonu na prvním místě tiktok, nebo duolingo. Jestli se bude hádat s anonymní masou, nebo radši zabrousí na wiki. Jestli…

Zdá se vám to jako myšlenka natolik jednoduchá, že si snad ani nezasloužila mít před sebou víc než dva tisíce slov? Well… no právě. Jednodušší už to být nemůže.

Víkend pomalu končí. Blíží se jaro 24 - 2024, souseda trápí inflace a snad ještě víc je zneklidněn tím, že někteří lidé žijí jinak než on, a chovají se k sobě jinak, než bylo zvykem za jeho mládí. Soused je smutný člověk. A já si mezitím na Spotify přidávám další skladbu do playlistu k vaření, plánuju příští nedělní výlet a žiju krásný časy.

Sepsal Luko. Píše i další věci.